Když jsme si nastoupili a vyvolali mé jméno. Pomalým krokem jsem přišla k vedoucímu. Předal mi dopis s pečetí a já hned věděla, co to znamená. Věděla jsem, že tyto dopisy podepisuje táta a dává tam královskou pečeť. ,,Otevřte své dopisy " řekl vedoucí. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela obálku. Stálo tam:
Vážená Ignis Fortis,
Oznamujeme vám, že jste byla vybrána do armády krále Aria do pozice Argentum. Budete sloužit za krále, za zemi, za čest a svobodu. Složením slibu se připojíte do armády Aura.
Jakmile jsem to přečetla, zůstala jsem na ten dopis zírat s otevřenou pusou. Teď vám to trošku vysvětlim, abyste to pochopili.
Armáda Aura se dělí do 4 skupin.
Pozice Aurum - to je nejvyšší možná hodnost. Slouží tam ti nejlepší bojovníci. Zajímavé na ní je, že tam sloužící i Elfové a Čarodějové. Slouží tu největší legendy.
Pozice Argentum- do té mě vybrali. Ani nevím, jestli to je pocta nebo ne. Tady slouží také Elfové a Čarodějové. Je to druhá nejvyšší pozice.
Pozice Aes- v této pozici obvykle slouží válečný veteráni, nebo noví učni. Elfy ani Čaroděje už tu nenaleznete.
Pozice Cuprum- tato pozice je poslední. Slouží v ní hlavně nově vybrání Normanďané. To této pozice půjde většina dětí od 15 let, které teď vybrali.
Pak jsem spatřila Patriho a běžela jsem za ním. ,,Tak co?" vyhrkla jsem ze sebe. Koukl na mě smutným pohledem. ,,No..ze začátku to vypadalo dobře. Mám Elfí nadání. Ale.." na chvíli se odmlčel. ,,Pro nedostatek lidí v Armádě mě vybrali do pozice Argentum. " dořekl.
Rozzářily se mi oči a hned jsem ho objala a pošeptala jsem mu: ,,Mě tam vybrali taky" a na tváři se mu objevil úsměv a objetí mi oplatil. ,,Alespoň nějaká dobrá zpráva." Oddechl si.
,,Prosím, aby se nově vybrání do Armády seřadili podle hodností." řekl nějaký pán, když přišly i ostatní skupiny. Náhle jsem uviděla i Nata s Aquou. Došli k nám. Pak jsme se rozřadili podle hodností. Nově příchozích do pozice Argentum bylo asi jen šest včetně nás. Pak k nám přišla i Aqua a Nat. Já se na ně udiveně podívala. ,,Co tu děláte?" Zeptala jsem se. Aqua mi odpověděla: ,,Vybrali nás sem. A u Nata se objevilo nadání, takže je Čaroděj" usmála se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Alespoň s někým se dočasně nebudu muset loučit.
,,Teď každý budete muset složit slib Armádě, králi a Zemi." Řekl ten muž. Pak začal volat jména a každý musel složit slib. Já si ho naštěstí pamatovala nazpaměť. Pak řekl ,,Ignis Fortis" a já k němu pomalu přišla. Poklekla jsem na jedno koleno a sklonila hlavu k zemi. Vytasil meč a položil mi ho na rameno. Je to taková tradice. Potichu mi řekl celý slib. Ale věděl, že to nepotřebuju. Začala jsem:
,,Slibuji, že budu ctít, pomáhat a chránit mou Zem.
Slibuji, že s hrdostí budu bránit mou vlast, i kdyby to mělo stát můj život.
Slibuji, že budu věrná mé Armádě, mé Zemi a mému králi."
Pak jsem se na chvíli odmlčela a po tváři mi začali stékat slzy. Postavila jsem se a otřela si je.
,,Slibuji, že zabiji každého, kdo bude chtít ublížit mé Armádě, mé Zemi, mé rodině a mému králi.
Za Zem, za Armádu, za Krále."
Stěží jsem dořekla ta poslední slova. Dal mi novou uniformu, odznak a ještě dva dopisy. Pak jsem se zařadila zpět k mé skupině. Stále se smutným výrazem na tváři, jelikož jsem věděla, že budu muset dát sbohem Rině. A to mě mrzelo.
O pár hodin později
Vrátili jsme se zpět do vesnice. Cestou jsme si povídali o těch zkouškách a přemýšleli, jaké to asi bude v Armádě. Nechtělo se mi tam, vážně ne, ale uklidňovalo mě, že tam nejdu sama. Přišla jsem před můj dům. V jedné ruce jsem držela Armádní uniformu a v té druhé dva dopisy. Jeden pro rodiče a druhý pro mne. Ani jsem si ho nestačila přečíst. Přemýšlela jsem jak to asi Rině řeknu. ,,Ahoj Rino, Vybrali mě do armády, sbohem" nebo například ,,Musím ti něco říct..." vůbec netuším. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř.
Rina ke mně přiběhla a objala mě. Mě jen po tváři stekla slza. (já vím, jsem tak trochu cíťa, ale jak by bylo vám...)
,,Tak co, jaký to tam bylo?" Zeptala se.
,,Rino, musím ti něco říct..." začala jsem a ve tváři se mi objevil vážný, ale smutný výraz.
Podala jsem jí dopis a ona ho otevřela. Úsměv jí zmizel z tváře. Četla dál a dál, jelikož jsem nevěděla, co tam je napsaného, byla jsem trochu nervózní. Pak jsem sklopila hlavu „Je mi to moc líto" řekla jsem slabým hlasem. „Vybrali mě do pozice Argentum. Nat, Aqua a Petri tam jdou taky." Odmlčela jsem se a stále mě znervózňovalo, jak nic neříká. „Snažila jsem se, ale nadání nemám a myslím, že ho ani mít nebudu." Vzala jsem tu uniformu a odběhla nahoru. Ani jedno slovo mi neřekla, vůbec nic. Otevřela jsem dopis určený pro mě. Většinou nic zajímavého se tam nepsalo, jen něco o chránění vlasti, jako v tom minulém dopise, dále o králi, o té pozici a tak. Spíše mě zarazil poslední odstavec:
...Hlaste se druhý den po převzetí dopisu na náměstí vaší vesnice, pak vás přepravíme na určené místo pozice Argentum. Mějte s sebou jen ty nejbližší věci a oblečte si uniformu. Zbraně si také můžete vzít, jinak vám nějaké přidělíme až na frontě...
„Už zítra,... to nemůže být možný." Řekla jsem si pro sebe. S nechutí jsem si začala balit. Vzala jsem si plátěný pytel a začala do něj dávat věci. Dala jsem do něj jen to nejpotřebnější: oblíbené tričko, kalhoty, dlouhý kabát s kapucí, bílou košili, můj oblíbený luk a pár šípů do toulce. Dále jsem tam dala ještě nějakou gumičku na vlasy a malý hřebínek.
Když jsem se tak procházela po pokoji, co bych si ještě vzala, objevila jsem dvě fotky. Na té první jsem jako malá s Rinou a na té druhé s tátou. Jsou to vzpomínky... A taky jsem si je tam hodila. Byla jsem na nich ještě malá, na té fotce s tátou mi bylo tak pár měsíců a na té s Rinou asi tak 2 až 3 roky. To už jsem bydlela tady.
Najednou někdo zaklepal. „Dále" řekla jsem. Ve dveřích se objevila Rina. Držela v ruce krabičku zabalenou v obalu. „Chtěla jsem ti to dát k 15. narozeninám, ale to už tu nebudeš. Takže ti to dávám teď" podala mi krabičku a pak ještě zalovila v její kapse od kabátu. Vytáhla další krabičku. Ta byla podstatně menší. A podala mi ji. „ To je dárek od tvého táty k tvým 18. narozeninám, ale obvykle se slouží v armádě skoro na celý život, a tak ti to chci dát teď." Převzala jsem obě dvě krabičky a koukala se na ně. „Rino..." řekla jsem a skočila jí kolem krku. „...děkuju" pošeptala jsem slabým hláskem. „Nemáš zač, a kdy vlastně odjíždíš?" zeptala se mě. Zase se mi na tváři objevil smutný výraz. „No...už zítra. Sbalila jsem si vše potřebný a jsem připravená." Sklopila jsem hlavu. „Takže se ještě zítra uvidíme?" zeptala se mě s lehkou nadějí v hlase. „Určitě..." zalhala jsem.
Věděla jsem, že budu odcházet brzo ráno, a to ještě bude spát. Nemám ráda loučení. Tohle je to nejlepší co můžu udělat. „Poslední objetí?" vyhrkla jsem ze sebe. Objala mě a já jí zabořila obličej do ramene. „Sbohem" pošeptala jsem neslyšně a po tvářích mi začaly stékat proudy slz
ČTEŠ
The Lords Of The Elements
خيال (فانتازيا)Byla jsem jen normální holka. Rodiče jsem neznala a žila jsem si podle svého. Měla jsem kamarády a něco jako nevlastní mámu. Člověk by řekl, co se může pokazit? Všechno... Začalo to už tím, že jsem jednoho krásného dne zjistila, kdo jsou moji rodi...
