The Lords Of The Elements

Jen sen

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Při tom pohybu jsem sykla bolestí a rozhlížela se po pokoji. Uštvaně jsem dýchala a z čela mi skapával pot.

,,Byl to jen sen." Vydechla jsem, když jsem si to uvědomila. Rychle jsem vyběhla za královnou s Araverem v patách.
,,Pojď Are," Řekla jsem tygříkovi.
Každý pohyb mě bolel, ale momentálně mi na tom nezáleželo. V tom oblečení, které jsem měla několik dní na sobě a vypadalo, jako bych přežila nějakou bitvu, jsem rozrazila dveře královniny komnaty a vběhla dovnitř.

,,Kde je?" Zeptala jsem se královny kupodivu klidným hlasem.

,, To tě nemusí zajímat." Odsekla královna.

,, Ještě jednou...kde je?" Zdůraznila jsem a královnu obklíčily plameny. Vběhla jsem do těch dveří, odkud ho vyvedli v mém snu. Královnu jsem stále držela zpoutanou.

,,Are, dojdi pro Jaixe." Řekla jsem tygrovi, který hned odběhl. Jakmile jsem doběhla do místnosti, na zemi jsem uviděla Jeremyho. Na chvíli mi vynechalo srdce. On žije. Přiběhla jsem k němu a odstranila mu pouta.
,,Pojď, dostanu tě odsud." Pomohla jsem mu na nohy a vyšli jsme z komnaty.

Ještě před tím než jsme úplně opustili místnost, jsem se pojistila, aby královna nezavolala na poplach. Plameny ji svíraly tak silně, že stačil jeden pohyb a uškvařilo by jí to na kost. Máme tak 15 minut se odsud dostat.

Běželi jsme chodbou a v tom jsem uviděla Jaixe s oběma šelmami. Vydechla jsem úlevou.
,,Co se děje?" Chtěl vědět Jaix.

,, Utíkáme, pak ti to všechno vysvětlím. Víš o nějaké únikové tajné chodbě?" Zeptala jsem se ho.

,, Pojďte za mnou, je to starý únikový východ." Následovali jsme ho. Zastavil se před jednou stěnou, na které byl veliký obraz. Odendal ho a stiskl jednu cihlu. Dveře se otevřely a my do nich vstoupili. Jaix pověsil obraz na své místo a zavřel za námi dveře.

Šli jsme nějakou dobu, chodba vypadala velice staře. Na zdech byly pavučiny a všude bylo spoustu prachu a...strašně to tu páchlo. Najednou jsme v dáli slyšeli poplach.

,,Vypadá to, že se královně povedlo dostat z mého grillu." Zasmáli jsme se. Před námi se objevila mríž a za ní světlo. Konec chodby. Roztavila jsem železo a odendala jsem mríž. Pod námi se rozlévala nějaka řeka.

,, Skočte!" křikla jsem. Po jednom jsme skočili dolů. Já šla jako poslední. Vzala jsem si Ara do náruče. No byl těžší než já, ale plavat ještě moc neumí a skočila jsem.

Po chvíli se mé nohy ponořily do ledové vody a po nich i mé tělo. Otevřela jsem oči a snažila se vyplavat na hladinu, ale Ar mě táhl ke dnu. Nikde jsem neviděla ani Jaixe se Zirou a ani Jeremyho. Ar se mi vysmekl ze sevření a snášel se ke dnu. Néee. Plavala jsem za ním, ale moc mi to nepomohlo. Jsem moc pomalá.

Z posledních sil jsem se snažila soustředit na kapičky vody a pokusit se je ovládnout, ale nic se nestalo. Zavřela jsem oči a pomalu se snášela na dno. Vydechla jsem. V tom se voda kolem mě rozzářila a já otevřela oči. Azurové tetování zářilo a já zachytila proudem vody Ara. Vytáhla jsem ho na hladinu a konečně se nadechla vzduchu.

Královnina pevnost byla někde v dáli a zbyla z ní jen černá tečka. S Arem jsme doplavali na břeh, kde jsem ho nechala. Byli jsme někde uprostřed lesa. Obloha nad námi byla šedá a pravděpodobně se schylovalo k dešti.

Skočila jsem zpět do vody a pokusila se najít Jaixe a Jeremyho. Soustředila jsem se na předměty v řece. Bylo jich tu moc...ale najednou jsem je zahlédla. Zpomalila jsem proud a doplavala k nim. Napřed jsem vylovila Jeremyho a pak Jaixe se Zirou. Na břehu jsem se svalila do měkké trávy a zhluboka jsem dýchala. Podívala jsem se na obě ruce. Na jedné azurově modré tetování a na té druhé rubínově červené. Byla jsem tak ráda, že mám své vládnutí vody zpět.

Bylo tu podivné ticho a to se mi nelíbilo. Posadila jsem se, ale tentokrát už mě ta záda tolik nebolela. Nahmatala jsem jen zacelené hluboké jizvy. Voda uzdravuje, pomyslela jsem si. Vstala jsem a rozhlédla se. To ticho se mi nelíbilo.

Najednou jsem někde v lese spatřila temnou postavu zahalenou v kápi.

,, Kluci, zdrháme...hned." dostala jsem ze sebe a rozběhla se a oni za mnou.

,,Co se děje?" Zeptal se Jaix.

,, Něco tu je...a nevěstí to nic dobrého. " Řekla jsem a soustředila se na běh, abych nezakopla. Ar běžel hned po mém boku.

,, Jaixi, dostaneš nás přes hranici?"
Musíme se hned dostat pryč.

,, Dostanu, ale hranice je hodně daleko. Tímhle tempem tak dva až tři dny." Do háje. Rozhlédla jsem se kolem.

Už jsme běželi nějakou dobu a pomalu nám docházeli síly. Začaly se mi plést nohy a zakopla jsem o kořen.

,,Musíme se někde utábořit. Ráno zase vyrazíme." Pomohl mi Jaix na nohy. Rozhlédla jsem se. Les kolem nás byl temný a tichý, ale kousek od nás tekla řeka.

,, Dojdeme k té řece a tam přespíme." Vyšla jsem směrem k řece. Alespoň budu mít u sebe vodu.

Netrvalo dlouho a před námi se objevila široká řeka. Jaix na břehu udělal ze země provizorní úkryt a já uvařila trochu vody a ulovila pár ryb. Chutnaly divně, ale alespoň něco.

Sedla jsem si ke břehu a koukala na svůj odraz ve vodě.
Zítra mi bude už sedmnáct. Poslední dva roky byly šílený. Vzpomněla jsem si na Rinu. Určitě má o mě strach. Ale co když přeci jenom měla královna pravdu a král není můj otec?