The Lords Of The Elements

To ne!

Šli jsme už několik dní, měla jsem už pocit, že jsme se ztratili, dokud jsem neviděla v dálce přechod přes hranice.

,,Jaixi, můžeš?" Kývla jsem směrem k zemi. Jaix se zapřel nohama o zem a po chvíli se začala část země oddělovat. Vklouzli jsme do tunelu a šli skoro po slepu. Byla jsem strašně ráda, že konečně opouštíme temnou stranu. Ani nevíte, jak moc.

Vylezli jsme z tunelu a já se nadechla čerstvého vzduchu...počkat...něco bylo špatně. Rozhlédla jsem se kolem. Vypálené lesy a zemina ohořelá. A ten pach...fakt příšerně to tu smrdí....jako něco mrtvého a zkaženého...ten pach znám...

,,...Orcové!" Vydechla jsem a nestačila věřit vlastním očím. Jaix s Jeremym se také rozhlíželi.

,,Rina...přátele...musím se dostat do Normandie." Vyběhla jsem. Nevěděla jsem přesný směr, ale vím, že je nedaleko řeka, která tekla blízko mé vesnice. Snad jsou v pořádku...co když ne? Musím to zjistit. Přidala jsem na rychlosti. Za mnou jsem slyšela volání mého jména, ale upřímně mi to bylo ukradený.

Čim blíž jsem byla, tím víc jsem se bála. Po tvářích mi začaly téct slzy. Na cestu už jsem ani neviděla, jen jsem běžela stále rovně. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno. Snad budou v pořádku, hřbetem ruky jsem si otřela slzy z obličeje. Všude bylo jen pusto. Spálené kmeny, černá zem a ten zápach.

Konečně ta řeka. Doběhla jsem k ní a uštvaně dýchala. Kluky ani Ziru s Arem jsem nikde neviděla a vlastně ani nikoho jiného. Nahánělo mi to hrůzu. Dala jsem se zase do běhu, tentokrát podél řeky.

Krajina vypadala pořád stejně, akorát sem tam se tu našel kus zeleně. Už jen chvíli a budu u vesnice. Po zádech se mi přehnal ledový mráz. Řev tak strašlivý, až z toho málem praskaly ušní bubínky. Orcové..

Už z dálky jsem viděla ty monstra obléhající mou vesnici. Přiběhla jsem trochu blíž, abych měla lepší výhled. Žaludek se mi při tom pohledu stáhl. Nedovolím jim, aby zničili vesnici. Snad je Rina ještě na živu. Další výkřik, ale tentokrát lidský. To ne...

,,Dost!!" Vykřikla jsem a z jedné ruky mi vyšlehl pramen a pomocí té druhé jsem přivolala velikou vodní vlnu. Mrštila jsem ji po Orcích tak rychle, že se tomu ani nestačili ubránit a už byli zaplaveni. Pak následovala část druhá. Druhou rukou jsem udělala vzdušný kruh, do kterého jsem vložila  veškerou mou energii a jedním pohybem jsem vypustila ohnivou vlnu směrem k Orcům. Upřímně, neměli šanci. Bylo jich tak maximálně padesát a do jednoho shořeli na popel.

Padla jsem vyčerpáně na kolena a snažila se zhluboka dýchat, vlasy se mi lepily potem k čelu. Ještě pár nádechu a pomalu jsem se zvedla na nohy. Točila se mi hlava a bolel mě skoro každý sval.

Soustředila jsem se na chůzi. Napřed práva a pak levá noha a tak dále dokud jsem nebyla skoro u brány.

,,Jste všichni v pořádku?" Zachraptěla. Několik lidí jen kývlo, další odváděli raněné.

,,Jen nějaká zranění, jinak všechno v pořádku, děkujeme ti za záchranu. Jak jsi to dokázala? Ty...ty umíš ovládat živly?" Alespoň, že jsou všichni v pořádku. Podlamovala se mi kolena.

,,No, je to trochu složitější...někdy Vám to klidně i řeknu, ale teď na to není vhodný čas. Jsem trošku vyčerpaná a navíc potřebuju najít Rinu." Už se mi i ztěžka dýchalo, to je blbý.

,,Proč zrovna Rinu?" Zeptal se postarší pán. Nemám moc náladu na vysvětlování.

,,To je jedno." Skončila jsem jeho vyptávání a pokusila se nějakou normální chůzí dojít k Rininýmu domku. Zaklepala jsem nejistě na dveře a pomalu vešla dovnitř.

,,Rino?" Zavolala jsem. Nic se neozývalo. Došla jsem k ní do ložnice a opatrně nakoukla. Ležela v posteli a spokojeně oddechovala. Musela jsem se nad tím usmát. Vypadá to, že byli v obležení hodně dlouho.

Sedla jsem si do nejbližšího křesla a po chvíli tam usnula.

Vzbudily mě sluneční paprsky procházející skrz okna. Otevřela jsem oči a předělala jsem si culík. Rina se také pomalu probouzela. Posadila se na posteli a protáhla se. Až pak jí došlo, že není v pokoji sama.

,,Kdo jste?" Zeptala se a postavila se. Ta otázka mě docela ranila, ale mohla jsem to čekat, hodně jsem se za ty roky změnila.

,,Ta co jí před týdnem bylo sedmnáct a pár let nebyla doma." Se slzami v očích jsem vstala a jen tak jsme na sebe koukali. 

,,Igy..." Vydechla nevěřícně a objala mě. Já jí objetí oplatila.

,,Takže ses vrátila?...náš svět potřebuje záchranu..." na chvíli se odmlčela, ,,...potřebuje tebe."