The Lords Of The Elements

Tati!?

,,Ne...to není možné" vydechla jsem. To ne. Dívala jsem se na trosky, které dříve bývaly městem. Nestihli jsme to. Klesla jsem na kolena a zhluboka se nadechla. Oči se mi zalily slzami a pár neposedných slz mi steklo po tváři. Pohledem jsem zabloudila k sídlu.

Dříve nádherné a honosné hradby, věže a domy se změnily v rozpadlé a ohořelé trosky. Bylo tu takové ticho...přímo děsivé ticho. Nikde nebyl slyšet ani hlásek. Co se jen stalo s veselými obyvateli tohoto města?!
...Král. Kde je? Rozeběhla jsem se směrem k sídlu. Přes uslzené oči jsem viděla rozmazaně a nohy se mi pletly jedna pod druhou, takže jsem párkrát i zakopla. 

Zaslechla jsem za sebou tlapy dopadající při běhu na zem. Ohlédla jsem se a za mou běžel Araver a za ním Jaix se Zirou a Jeremy.

Když tygřík zrychlil, naskočila jsem mu na hřbet a vyjeli jsme tryskovou rychlostí k sídlu. Pevně jsem se chytla jeho srsti, abych nespadla. Hlavou se mi honilo snad miliony myšlenek.

Co když mu ublížili a je těžce zraněn nebo co když ho unesli?...pak tu byla ještě jedna myšlenka, na kterou jsem nechtěla ani pomyslet...co když už je dávno mrtvý?!...ne to nesmí...proud slz se zvětšil.

Dorazili jsme před sídlo a já doslova sletěla z Arova hřbetu a vyrazila dveře z pantů. Vyběhla jsem směrem k trůnímu sálu. Všude kolem byla mrtvá těla a známky po krutém boji. Od sálu mě dělili už jen jedny dveře. Prudce jsem se zastavila...děsila mě představa na to, co za těmi dveřmi uvidím. Nadechla jsem se a pomalu stiskla kliku. Dveře se otevřely a já vletěla dovnitř.

Běžela jsem směrem k trůnu, nohy se mi proměnili v olověnné válce a přes proudy slz už jsem nic neviděla. Pár metrů před trůnem jsem zakopla a rozplácla se o zem. Otřela jsem si rukou oči a zrak se mi trochu zostřil. Naskytl se mi výhled na polozbořenou, ohořelou místnost a mrtvá těla ležící v zaschlých kalužích krve. Už z nich byly skoro jen ohořelé kosti. Muselo to tu být strašné.

Můj pohled se přesídlil směrem k trůnu... Pokoušela jsem se zvednout, ale nohy mi selhaly. Po čtyřech jsem se připlazila k trůnu a až teď jsem ho zahlédla pořádně.

Ne...to nemůže být pravda...je to jen zlý sen...doufala jsem v to. Ne.
,,Nee...!!" Vykřikla jsem a ústa mi opustil bolestný výkřik tak strašný, až se celá místnost otřásla. Něčím, co vzdáleně připomínalo běh, jsem se dostala k bezvládně ležícímu tělu bez známky života. Má ruka se ho opatrně dotkla a nasměřovala jsem jí ke krku, abych zjistila pulz.

Věc které jsem se nejvíce obávala, se naplnila. Pulz neměl a už nikdy mít nebude. Další bolestný výkřik opustil mé hrdlo a já začala hlásitě vzlykat. Slzy mi po tvářích tekly proudem a měla jsem pocit, jakoby se ze mě vytratily všechny hezké emoce. Zůstaly pouze strach, vztek, bezmoc, smutek a zoufalství.

Bezvládně ležící tělo jsem si přesunula k mé hrudi a pevně ho objala. Nemůže být mrtvý, musí žít...musí!!

Za sebou jsem zaslechla kroky, ale nevěnovala jsem jim žádnou pozornost. Všechno kolem mě v tu ránu přestalo existovat. Byla jsem tu jen já a tělo beze známek života mého táty.

,,Tati!?" Vzlykla jsem a pohladila ho po jeho bledé tváři. Proč se tohle děje zrovna mě, proč!?
,,Proč!?!" Zařvala jsem a následoval další výkřik plný bolesti a zoufalství. Hlásitě jsem vzlykala a měla stále jeho tělo privinuté k tomu mému. Chtěla jsem si z něj co nejvíce zapamatovat.

Jeho ostře řezané rysy pravého krále, na krátko zastřižené vousy a šedobílé krátké řídnoucí vlasy, jeho krásnou vůni připomínající les po ránu a jeho narůžovělé plnější rty. Hlavně azurově modré oči, ve kterých dříve tančily jiskřičky a vrásky od smíchu kolem nich.