The Lords Of The Elements

Slib

Nemohla jsem vůbec spát. Už bylo něco kolem půlnoci. Sedla jsem si na postel a vzala si k sobě ty dvě krabičky.

Rozbalila jsem tu první od Riny. „Wow" žasla jsem.
Byl v ní dopis a zbraň. Je to meč s perfektním ostřím. Na rukojeti má znak mé rodiny a jílec meče je perfektně zdobený. Uprostřed jílce je malý drahokam. Hned jsem věděla co to je zač. „To je meč...mého otce" Měl ho na jedné fotce, kterou mám. Na čepeli bylo něco napsano:

Věnováno Ignis,

Ať tě chrání a provází tě osudem. Buď silná Thalie.

Aries

Nemohla jsem tomu uvěřit. ,,Thalie..."vydechla jsem. Říkal mi tak, když jsem byla malá. To jméno... Rina mi to vyprávěla. Na meči to bylo vyryto jazykem starých králů, ale tuhle větu jsem si pamatovala. Bylo to to poslední, co mi řekl, když jsem ho viděla naposledy. Ten meč byl krásný. Byla k němu i krásně zdobená pochva, také se znakem mé rodiny. Zasunula jsem do ní ten meč a položila ho na postel. Vytáhla jsem ten dopis a rozbalila ho. Psala ho Rina :

Milá Igy,

Až to budeš číst, tak je ti 15 let. Všechno nejlepší k narozeninám, ať jsi hlavně šťastná. Neměla jsi to vždycky lehké, ale jsi šikovná. Ten dárek ti posílá tvůj táta. Říkal, že ti ho mám dát až k 15. Narozeninám, nebo kdyby ti hrozilo nebezpečí. Opatruj ho a nos ho při sobě. Naučíš se s ním rychle. Jsi výjimečná dívka Igy. Své nadání jednou najdeš, já to vím a myslím, že tvůj otec to také tuší. Třeba budeš první, co objeví něco výjimečného. Buď především trpělivá. A uvidíš. To je asi vše, co jsem ti chtěla říct.

Rina

Pousmála jsem se, když jsem to dočetla. Podívala jsem se na ten meč. Pak mi Plushy skočil za krk a uvelebil se tam. Jeho dlouhý ocas svěsil podél mých zad. Pohladila jsem ho po hlavičce a on zavrněl. V krabici byla ještě jedna věc. Byl to prsten. Byl z Elfského proplétaného stříbra. Uvnitř bylo něco napsáno:

The Lord of the Elements

„Zajímavé" pomyslela jsem si. Byl moc krásný. Nasadila jsem si ho na prsteníček pravé ruky. Pak jsem otevřela tátův dárek. Byla to sice malinká krabička, ale uvnitř skrývala něco obdivuhodného. Byl to náhrdelník. Znala jsem ho. Párkrát jsem ho viděla na obrazech královen. Jako poslední ho nosila má babička. Královna Lauren. Zemřela, ještě před tím, než mě táta předal Rině a odstěhoval mě do této vesnice. Vždy, když jsem se na ni Riny ptala, tak se rozbrečela.

Nevím přesně, co se tu noc stalo, ale vím, že kvůli tomu mě táta schoval a přestěhoval mě do Normandie. Byla to prý tragédie a jediné co vím je, že v tom má prsty moje matka. To ona ji zabila, ale proč??? To už nevím. Tuto otázku si pokládám už dlouho. Babičku jsem viděla jen párkrát a to si jí ani moc nepamatuju, jelikož jsem byla ještě nemluvně, ale i tak mi chybí. Říká se, že prý vládla odlišnou mocí. Nějakou jinou, starodávnou, kterou vládli jen ti nejmocnější v Auru. Byla to od dob, co vznikl tento svět, jen hrstka lidí, kteří by se dali spočítat na prstech obou rukou. Ovšem skoro nikdo neví, co to je za moc. Chtěla bych ji znovu vidět. Zamyslela jsem se nad tím vším. Ten náhrdelník je z královského kovu, připomíná stříbro, ale je o trochu zářivější. Je odolný, ale kujný. Ten náhrdelník má čtyři malé drahokamy, červený, modrý, černý a bílý. Na každém z těch drahokamů je vyryt nějaký znak, ale nevím, co znamenají. Byl u něj malý lísteček se vzkazem. Stojí tam:

Pro mého andílka, k tvým 18. narozeninám. Tvoje babička by na tebe byla moc pyšná, kdyby tě teď viděla. A já jsem a vždycky budu, Thal. A co se týká toho meče, slib mi, že s ním nezaútočíš na nevinného, že neproliješ dobrou krev, konej s ním jen to, co uznáš za vhodné, ale nesmí prolít krev nevinná duše. Slib mi to. Nezneužij ho a nikdy nedovol, aby se dostal do rukou zlému člověku, nedovol, aby se dostal do rukou tvé matce. Neplynulo by z toho nic dobrého. Chraň ho a chraň hlavně sebe. Buď silná.

Táta

Držela jsem ten papírek v ruce ještě tak deset minut a zírala na něj skelným pohledem. V očích jsem měla slzy „Tati, slibuji ti, že se to nikdy nestane" pronesla jsem rozhodně a s naprostou jistotou. „Slibuji". Nikdy bych s tím nedokázala ublížit nevinnému, maximálně omylem. „Nedovolím, aby se dostal do rukou mé matce!" pronesla jsem se zaťatými zuby. Ten náhrdelník jsem pevně stiskla v ruce. Zapnula jsem si ho na krku a podívala se na sebe do zrcadla. Zhluboka jsem se nadechla a pousmála jsem se. Byla už tak hodina po půlnoci a já už vážně musela jít spát. Lehla jsem si a prsty jsem si pohladila ten náhrdelník a stiskla ho. Pomalu jsem usínala. Ale bez děsivého snu by to nebyla normální noc.

Zase jsem se probudila v temné místnosti. Celá zmatená jsem se porozhlédla a viděla jsem jen černo. „Drahoušku..." Zase se ozval její hlas. Tentokrát se mi zdála nedočkavá. Naproti mně se objevil muž. Měl pytel přes hlavu, svázané ruce i nohy. Pak se ze mě odňala část mé duše. Stál vedle mě duch. Vypadal stejně jako já. Vzal ten otcův meč, který mi dal a přiblížil se k tomu muži. Napřáhl se a sťal mu hlavu. Byla jsem v šoku. Vytřeštila jsem oči. „Jednou se to stane, a až se to stane, zradíš všechny, svou vlast, armádu, přátele, rodinu, krále, ale i sama sebe..." řekla až divně klidným hlasem. „Ne...to se nikdy nestane." Vykřikla jsem a zaťala pěsti. „Nejsem jako ty, a nikdy nebudu." S těmito slovy jsem se probudila.

Zhluboka jsem oddechovala. Pot mi stékal po tváři. Slunce ještě nevyšlo, takže bylo něco kolem 4 hodin ráno. „Nejsem jako ty a nikdy nebudu" vydechla jsem. Vstala jsem a šla si dát sprchu. Nemůžu tomu pořád uvěřit. Pak jsem si ještě opláchla několikrát obličej. Spletla jsem si vlasy do zaplétaného copu a přehodila jsem si ho na stranu. Plushy mi skočil na plátěný pytel.

„Nemůžeš jít se mnou" řekla jsem šeptem, abych nevzbudila Rinu. On na mě udělal ty své oči. „Vážně nemůžeš..." Naklonil hlavu. „No tak jo, co bych si bez tebe počala. Ale budeš se chovat vzorně." Nevěřila jsem, že mi rozuměl, ale kývl. Je moc inteligentní.

Oblékla jsem si mou uniformu. Byla tmavě hnědá, skoro do černa a měla červený okraj kapuci, červené lemování límečku a červené zapínání. Byla moc hezká. A padla mi na míru. Pak jsem si přes sebe přehodila ještě stejnobarevný pláštík s kapucí, ale spíš lehce připomínal kabát. Na záda jsem si hodila plátěný pytel, Plushy se mi omotal kolem krku, Rině jsem napsala dopis, na kterém stálo, že se nerada loučím a že jí mám moc ráda, pak to co mi dal táta a ještě, že si beru s sebou Plushyho. Na konec jsem dodala, ať se opatruje. Přes rameno jsem si hodila toulec, na záda jsem si připevnila luk a meč si připevnila za opasek.

Šla jsem ještě k Rině do pokoje a na postel jsem jí dala ten dopis. Stále spala. Pak jsem jí dala pusu na čelo. „Sbohem." Řekla jsem a vyšla z domu. Nasadila jsem si kapuci pláště, takže Plushy nebyl skoro vidět (pod kapuci uniformy by se moc nevešel) a šla směrem k místu, kde jsme se měli sejít.

Už pomalu svítalo a konečně jsem zahlédla Aquu. Rozběhla jsem se k ní a objala jí. Měla stejnou uniformu jako já. Na zádech měla taky luk a toulec a u pasu meč. Pravděpodobně jí ho také máma poslala. Všimla jsem si, že má kolem ruky obmotanou opičku. „Ty sis také vzala mazlíčka?" zeptala jsem se jí. „ Jasně, většina ho tu má, je to přece nejlepší přítel, navíc bych jinak neodešla z domu." Podrbala ho na hlavě. Byla to hnědo-žlutá opička s velikýma zelenýma očima. Jmenoval se Tepy. Byl roztomilí. Pak k nám přišel i Patri s Natem. Také měli své mazlíčky. Patri měl tvora podobného kočičce. Byla taková namodralá a měla zelené oči. Spala mu na ramenou. Její jméno je Mechi. Patri měl stejnou uniformu, ale měl zelené lemování, protože je elf. Také měl luk na zádech a Elfský meč na opasku. Nat měl s sebou svého pejska. No, spíš to bylo podobné pejskovi. Měl nazelenalou srst a žluté oči. Dlouhé uši a huňatý ocas. Ale měl tak půl metru. Sedl si vedle jeho nohou a čekal. Natova uniforma byla také stejná, ale měl modré lemování, jelikož je mág.

Chvíli jsme si povídali, pak k nám přišel takový postarší pán v uniformě. Byl jednou z legend pozice Argentum. „ Všichni, kdo byli přiděleni do pozice Argentum, přijďte ke mně." Řekl zvýšeným hlasem. Šli jsme k němu. V naší pozici bude nakonec tak asi 10 nováčků, včetně nás. „Táaakže..." řekl zdlouhavě. „ Jste doufám připraveni." Pronesl „vidím, že máte své zbraně a také své mazlíčky" Poukázal na nás. „Takže můžeme vyrazit" ukončil svůj proslov a vyrazil. Všichni jsme ho následovali.

Postupně jsem pozorovala, jak se vzdalujeme od vesnice. Naposled jsem se ohlédla a pak mi zmizela před očima.