The Lords Of The Elements

Znovu shledání

,,Thalie..." Vydechl král když mě spatřil. To jméno jsem už dlouho neslyšela. Dal mi ho táta, když jsem se narodila. Je docela hezké, ale dávám přednost Igy. Plán byl proveden bez jakýchkoliv problémů. Rozběhla jsem se k tátovi a pevně ho objala. Po tváři mi stekla slza. Tohle mi chybělo. Táta mě také objal. Byl to příjemný pocit.

,,Otče..." Ta slova ze mě vyšla tak nepřirozeně. Nikdy jsem tak nikoho neoslovila. „...potřebuju si s tebou promluvit. Jde o něco, co se mi stalo." Skoro jako bych ta slova vydechla. Otec přikývl a posadil se do křesla. Sedla jsem si vedle něj. Chvíli jsem ho ještě pozorovala. Měl šedé krátké vousy a trochu našedivělé hnědé vlasy. Ostře řezané rysy v obličeji a pár vrásek. Úsměv měl vlídný, ale ustaraný. Pak jsem mu začala vyprávět vše, co se za tu dlouhou dobu stalo. Táta nic neříkal, jen se někdy něčemu podivil, vykulil oči a nebo se usmál.

,,...a tak jsem zjistila, že jsem vládkyně vody." Dokončila jsem moje vyprávění.

,,Vážně??? Ukážeš mi něco? ??" S těmito slovy jsem vzala sklenici s vodou, vylila ji na zem a vytvořila mu vodní kouli. Měla jsem pocit, že tomu nemůže uvěřit. Pak jsem tu kouli vrátila zpět do sklenice.

,,To je úžasné. A jak ses sem vůbec dostala? Je to tu zabezpečené a já se jen otočím a ty stojíš za mnou."

,,No..." na chvíli jsem se odmlčela.

Před dvěma dny

,,Mám nápad. Kolem Royaly teče hluboká řeka. Kdybys dokázala udělat vzduchovou bublinu a vešli bychom se do ní, mohli bychom se dostat až do města. Pak už jenom vymyslet, jak se dostat do sídla." Byl to dobrý plán. Sice ještě nevím, jak se dělá vzduchový bublina, ale nějak na to přijdu.

,,To by šlo, zítra bychom vyrazili. A to šídlo nech na mě.
...
Druhý den ráno jsem se vzbudila docela brzo. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly pět třicet. Oblékla jsem se do mé uniformy a vyrazila do lesa. Tam jsem se měla sejít s Jeremym, Natem, Patrim a Aquou.

Dorazila jsem tam první. Sedla jsem si k malému jezírku a koukala na svůj odraz ve vodě. Hnědé rovné vlasy jsem měla volně rozpuštěné a modré oči se mi zase změnili zpět v hnědé. Vypadala jsem starší, ale plná energie. Můj pohled se zastavil na atom tetování. Už to tolik nebolelo, ale bylo to trochu narudlé. Vedlo skoro až k lokti. Byly na něm vykreslené prameny vody a nějaké znaky. Na dlani se mi rýsoval stále nerozluštěný znak. Z myšlenek mě najednou vytrhl Jeremyho hlas.

,,Jsi tu docela brzo." Sednu si vedle mě. Vzápětí přišli i ostatní.

,,Můžeme vyrazit???" zeptala jsem se. Všichni kývli. Kluci šli ve předu a já si Povídala s Aquou.

,,Pamatuješ si ještě cestu na sídlo???" zeptala jsem se jí.

,,No...už jsem tam dlouho nebyla, ale za zkoušku to stojí." Zasmála se a já s ní. Většinu cesty jsem šli mlčky. Mnula jsem si znak na ruce. Pořád jsem přemýšlela. Co to znamená. Snad to bude táta vědět.

,,Jsme tu." Před námi se rýsovala veliká řeka.

,,Jdem do toho?" zeptala jsem se nejistě. Všichni kývli a já začala. Postavila jsem se ke kraji řeky. Ruce jsem dala ladným pohybem před sebe a Soustředila se na vodu. Tetování na ruce se mi rozsvítilo. V hladině jsem vydělá svůj odraz. Oči se mi znovu naplnily azurovou září. Plně jsem se soustředila na ladné pohyby rukou a nohou. Napřed se mi vytvořila jen malá vodní koule. Pomalu jsem ji zvětšovala až byla skoro dvoumetrová. Pomalu jsem ji ponořila do vody.

,,Můžete do ní vkročit." Řekla jsem tiše. Všichni jsme vklouzli do té koule a já ji pomalu ponořovala až na dno. Nohama jsem se dotkla země a pevně se zapřela.

Udržovala jsem kouli ladným a pomalými pohyby rukou nad hlavou. Šla jsem jako poslední. Byl to zvláštní pocit být skoro pět metrů nebo i víc pod vodou. Dýchat se tu dalo normálně. Jen mě to trochu vysilovalo. Šli jsme skoro hodinu a půl. Zdálo se mi to jako věčnost. Ruce už mě bolely a v půlce cesty mě začalo pálit ‚mé úžasné' tetování. Zaťala jsem zuby a pomalu začala vyzdvihávat vzduchovou bublinu na hladinu. Svalila jsem se do trávy a zhluboka oddechovala. Pot mi stékal po celém těle. Prohrábla jsem si vlasy a posadila jsem se.

,,Tohle už nikdy dělat nebudu nebo alespoň v blízké době ne." Zaklela jsem potichu. Nat mi pomohl na nohy.

,,Tak fajn, kudy teď?" zeptal se. Aqua ukázala směrem k lesu.

,,Je to nejlepší cesta." Vykročila směrem do lesa.

Po nějaké chvíli cesty se před námi rozlehlo veliké město. Na levé straně se rýsovalo obrovské sídlo.

Stálo na kopci na kraji města.
,,Tak takhle to tu vypadá."
Vydechla jsem úžasem. ,,Počkejte tady. Aquo ty jdeš se mnou."

Pronesla jsem rozhodně. Nejprve chtěli něco namítnout, ale radši nic neřekli. Kapuci pláště jsme si přetáhly přes hlavu a vkročily do ulic města. Pokoušely jsme se spíš chodit postranními a temnými uličkami, kde nebylo tolik lidí. Byly tu vysoké domy a sem tam jsme minuly i nějakou hospodu. Už jsme byly jen kousíček od sídla. V tom nás vyruší nějaký hlas.

,,Stůjte!!" Zakřičel na nás nějaký muž. Úzkostlivým pohledem jsem se koukla má Aqu.

,,Nesmíme se zastavovat, jinak se prozradíme." Šli jsme stále dál, aniž bychom se ohlédly.

,,Řekl jsem, stůjte!!" Zařval zase. Už jsme slyšely jeho kroky.

,,Utíkej!" křikla jsem na Aqu a rychle se rozběhla. Kličkovaly jsme uličkami, ale tak, abychom se dostaly k sídlu. Někdy jsme se ohlédla za sebe, jak je daleko. Už nás skoro doběhl. Vytáhla jsem luk a v běhu natáhla tětivu a střelil a ho do ramene. Chytl se za ránu na ruce a zastavil se.

Konečně jsme si oddechly. Zahnuly jsme za nejbližší roh a zpomalily jsme.

,,To bylo těsně." Vydechla jsem. „Měly bychom se dostat na sídlo co nejrychleji." Nasadily jsme si zase kapuci a vyšly jsme směrem k sídlu.

Z blízka vypadalo ještě větší a nádhernější.

,,Kudy teď?" zeptala jsem se polohlasem Aquy. Rozhlédla se a pak ukázala směrem k malému jezírku.

,,Pokud dokážeš zadržet dech a přeplavat to, tak by ses měla dostat až do jezírka za hradbami. Jsou propojená úzkým tunelem. Potom musíš najít královu komnatu. Měla by mít na sobě nakreslenou korunu. Zkus si nějak pomoct vodou." Kývla jsem a sundala jsem si plášť. Zhluboka jsem se nadechla a skočila do studené vody. Byla tu tma. Najednou jsem spatřila ten tunel. Plavala jsem směrem k němu. Sotva by se do něj vešli dva lidé. Dech mi zatím ještě stačil. Plavala jsem nějakou dobu, dokud se zase prostor neotevřel a já vplula do toho druhého jezírka. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem vystrčila hlavu nad hladinu. Nikde nikdo nebyl, což bylo zajímavé. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla par komnat a budov. Ta největší měla na sobě korunu.

,,To je ona..." vydechla jsem a vylezla z vody. Ta věž byla asi dvacet metrů ode mne. A vysoká byla skoro asi deset. Přemýšlela jsem, jak se dostanu nahoru. Dveře balkonu byly otevřené a závěsy vlály ven. Co kdybych zkusila to vodní tornádo.

,,Hmm..." nadechla jsem se a přivolala si vodu. Pode mnou se vytvořilo malé tornádo, které jsem postupně zvětšovala. Už jen kousíček chyběl, ale vír najednou oslábl a z mého těla vymizela skoro všechna energie.

Pořád ještě nevím, kolik vydržím. A dneska jsem to používala docela hodně.

Rychle jsem se chytla římsy balkonu a přitáhla se. S hlubokými výdechy jsem nohama přistála na podlaze balkonu. A pak jsem jen čekala, než se král probudí.

Současnost

,,To je složité, ale nikdo tu nehlídal ..." rychle jsem to zamluvila a dál se na něj dívala.

,,Zajímavé..." Poškrábal se na hlavě a zamyslel se. Pravděpodobně něco bylo špatně.