You and I |KOREKCE|

Druhá kapitola

Eric - normální písmo
Sebastian - tučné písmo

Vešel jsem do obchodu a rovnou zamířil k vybraným regálům. U pokladny jsem zaplatil a šel s taškou plnou jídla pryč, když jsem najednou ležel na zemi. Srazil jsem se s někým.
"P-pardon..." začal jsem se sbírat ze země.  Lidé kolem nás zmateně pozorovali.
"Jsi v pořádku?" nade mnou se tyčil blonďatý mladík s modrýma očima jako nebe. "Ehm...ano...pane...?" koktal jsem.
"Smithwood. Sebastian Smithwood." představil se a jednou rukou mě vytáhl na nohy a dal mi do ruky tašku.
"Ehm...děkuji...a pardon..." vykoktal jsem ze sebe a vyrazil pryč. Takový trapas! A hned první den...Výborně Eriku, začínáš dobře. Bezmyšlenkovitě jsem sedl na bus a jel domů. Odemkl jsem a vpadl dovnitř.
"Na, Toshiro..." dal jsem jí do misky granulky, do kterých se spokojeně pustila. Šel jsem vyndat nákup. Chleba, sýr, rajčata...divné, nemůžu najít peněženku. Začal jsem prohledávat bundu i chodbu, ale peněženka byla v tahu.
"Ksa!" zanadával jsem si a vyběhl z bytu. Sedl jsem na první autobus, který mě dovezl do města a utíkal k obchodu. Ptal jsem se okolo, ale nikdo nenašel černou peněženku. Musím hledat dál...

Vyšel jsem ven. Ten kluk mě asi neznal, protože tohle by si nikdo vůči mé rodině nedovolil. Ale zároveň mi přišel...kouzelný. Musel být určitě o dva roky mladší než já, byl menší o hlavu, ale i přesto mě přitahoval. Ty jeho oči...hnědé a hluboké...líbil se mi.
Zasedl jsem do auta a vydal se směr vysoký mrakodrap uprostřed města. Nechal ho zbudovat můj otec a slíbil, že jednou tam budu s ním pracovat. Nikdy se tak nestalo.
Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil veškerých rušivých myšlenek a soustředil se na řízení. 
Zaparkoval jsem v podzemní garáži na svém místě a vystoupil. Byla tam docela zima, proto jsem si přitáhl koženou bundu a vydechl obláček páry. Venku bylo možná jaro, ale tady byla permanentní zima. 
Vešel jsem do vestibulu s recepcí a fontánkou uprostřed a zamířil si to k výtahu. Zmáčkl jsem poslední patro a nechal se výtahem unášet k mému poschodí. Výtah byl prosklený a já jsem velice rád sledoval, jak se kolem mě míhají kanceláře, chodby a lidé. Bylo to takové...zvláštní. 
Konečně se výtah otevřel a já vyšel ven. "Zdravím Vás pane." pozdravila mě moje sekretářka a mile se usmála.
"Ahoj, Lizzie." pozdravil jsem jí a vešel do své megavelké kanceláře. Zavřel jsem za sebou a přešel k velkému stolu s moderním počítačem.
Na stěně naproti mě byl krb a před ním několik kožených sedaček. Stěna napravo byla s dveřmi a byla pokrytá fotkami mé rodiny a kresbami Mai. Každý její obrázek, ať už byl jakýkoliv, se mi neskutečně líbil a proto jsem si snad všechny, co mi dala, nechal zarámovat a pověsit.
Nalevo a zamnou byla skleněná stěna s vnější terasou, na které jsem měl květny, které na jedné straně tvořili část, které jsem říkal ,,prales,,. Bylo to tam hustě zarostlé. Břečťan porostl železnou konstrukci a vytvořil tak základnu pro ostatní popínavé rostliny, které ho následovali jako vůdce. Tohle místo milovala moje matka a já také. Tady se moc k přírodě nedostanu, ale tohle mi jí připomínalo. I matku, i přírodu.
Stůl byl černý a hodně velký, s moderním počítačem a fotografií celé rodiny pohromadě. Měl jsem tady plno papírů a všeho možného okolo firem, které jsem vlastnil.
Za pár dní mi bude 21 a to už budu moct otevřít balíček, který je v časovém sejfu někde doma. Prý to najdu sám. Otec i matka tam prý dali něco důležitého, co mi nemůžou jen tak říct.
"Pane? Chcete kávu?" z myšlenek mě probudila Lizzie ode dveří.
"Ano." přitakal jsem její nabídce.
"Jako vždy?" ptala se.
"Ano, jako vždy." řekl jsem jí stereotypní odpověď a Lizzie odešla. Zabral jsem se na chvilku do papírů, když mi donesla hrnek s kávou.
"Tady pane." pípla.
"Děkuji." neusmál jsem se. Nikdy jsem žádnému svému zaměstnanci nevěnoval žádný úsměv. Vždy jsem byl ten tvrdý šéf bez citů. Je to tak lepší.
"Ještě něco?" ptala se.
"Ne, děkuji." kynul jsem jí rukou ke dveřím na náznak, že jí tady už nechci. Ona klidně odešla. Vytáhl jsem si z tašky jídlo. Jak jsem si před sebe puntíčkářsky rovnal svačinu, nahmatal jsem něco, co rozhodně nebylo součástí mé svačiny. Bylo to něco koženého a tvrdého. Vytáhl jsem to na světlo. Byla to obyčejná peněženka. Otevřel jsem jí a všiml si, že je tam průkazka. Vyndal jsem jí a málem spadl ze židle. Byla to totiž průkazka toho kluka.
"Erik se jmenuje. Erik Barney." promnul jsem si bradu a pousmál se. Budu k němu blíž...
"Lizzie, vem to na chvíli za mě, já musím pro něco domů ještě." řekl jsem a rychle si to rázoval k výtahu. "A-ano, pane." zakoktala vyděšená Lizzie, ale já už byl ve výtahu a sjížděl do vestibulu, odkud jsem rychlým krkem mířil k podzemním garážím. Naskočil jsem do auta a rozjel se směr obchod...

Sesunul jsem se v parku na lavičku.
Měl jsem tam veškeré peníze, doklady i jízdenky. Teď jsem na dně. Výborně Eriku, zase jsi všechno podělal až na půdu! Moje svědomí mě nemá rádo. Panebože, co teď? Můžu zavolat tátovi, je to policista a mohl by mi poradit. Ale teď má práci už několik s let jedním případem, takže ne.
Dal jsem si hlavu do dlaní a rozvzlykal se.
"Ehm..." ozvalo se zakašlání upozorňující na něčí přítomnost. Zvedl jsem uslzené oči a podíval se na příchozího. Blonďaté vlasy, modré oči, vysoká sportovní postava...
"Ehm..p-pane Smithwoode?!" vyhrkl jsem a začal si utírat oči.
"Na." podal mi mojí peněženku. Cože? Jak...?
"Nevzal jsem ti nic. Přísahám." řekl, jako kdyby mi četl myšlenky.
"Děkuji Vám." vysoukal jsem ze sebe a vzal si jí. Skutečně nic nechybělo.
"Není zač." řekl ledovým hlasem a otočil se k odchodu. Najednou se zastavil, ale neotočil se. "Ještě něco." řekl.
"A-ano?" zeptal jsem se nejistě.
"Máš pěknou kočku." řekl Smithwood drze, ale chladně zároveň a pokračoval ve své cestě. Má pravdu, v peněžence mám fotku Toshiro...

Je mu tak podobný. Jako vejce vejci. Jako bratr bratrovi. Ale to je vyloučené, nikdy mi neříkal, že by měl bratra. Ale i tak...je mu podobný. Náhoda? Nemyslím si...možná je to ale jen blbá náhoda.
Šel jsem k autu a nasedl. Celou cestu jsem přemýšlel. Ani jsem se nenadál a už jsem byl zase v kanceláři. Došel jsem k jedné z fotek na zdi. Byl tam černovlasý chlapec a já.
"Chybíš mi, Deane. Tak moc mi chybíš..." pošeptal jsem a z očí mi ukápla slza na zem.