You and I |KOREKCE|

Třináctá kapitola

Sebastian

V šest ráno mě budil Nobuo. "Pane, prosím, vstávejte." slyšel jsem jeho naléhavý hlas. "Co...se děje?" zamumlal jsem rozespale. "Ryota...on...je mrtvý." řekl smutně. "Cože? Jak se to stalo?!" ptal jsem se. "No...on...jel srazit vašeho otce, ale srazil i Erika a jeho kočku. Otec stihl zvolat pomoc, ale o několik hodin později zemřel. Kočka přišla o dvě zadní nohy." vysvětloval zdrceně. "A Erik?!" zařval jsme na něj, až stuhnul. "Promiň..." omluvil jsme se vzápětí. "Erik má lehký otřes mozku, otec ho odstrčil." řekl konečně. "Díkybohu...hned jedu do nemocnice a je mi jedno, že mě nepustí." vyskočil jsme z postele a začal hledat ve skříni oblečení. "Pane..." promluvil. "Co?" otočil jsem se. "Ryota...nechal vám vzkaz..." podal mi malý papírek. "Já...přečti si ho sám, teď nemám čas." odbyl jsem ho. "On...on..." do očí mu vtrhly slzy. "Fajn, přečtu si to..." vytrhl jsem mu ten papírek. Byl uslzený od Nobua i Ryoty. 

,,Kdybyste byl jen tak někdo, nesplnil bych ten úkol. Ale já se do Vás zamiloval a proto to splním. Teď se na mě asi navždy naštvete, ale já nechci zabít jenom Erikova otce, ale i jeho. Omlouvám se, ale chci Vás mít pro sebe a pokud to nepřežiju a Erik bude naživu, udělám cokoliv, aby nebyl. Pokud zemřu, tak to neřešte a třeba na mě i naštvěte, ale věřte mi, že to dělám z lásky k Vám. Miluju Vás...
                                                                                                                         Ryota,,

Dočetl jsem a musel si otřít slzy. Zápasilo ve mě milion pocitů. Nenávidím ho, zároveň ho mám z části docela rád, ale on chtěl zabít někoho, koho miluju a to je zlé. "Jste v pořádku pane?" zeptal se Nobuo. "Slib mi něco." pošeptal jsem. "Ano...?" zeptal se. "Vymyslíš Ryotovi ten nejlepší hrob, jaký dokážeš. Na cenu nehleď, peněz mám dost." zvedl jsem bledé oči zalité slzami a podíval se do těch jeho prasečích. Byli zelené. "Slibuji. Ryota byl můj dobrý přítel a udělám pro něj ten nejkrásnější hrob, jaký si zaslouží...Omlouvám se za to, že chtěl zabít Vašeho přítele." zamumlal. "Dobrá. Teď..." utřel jsem si slzy. "..pojedu do nemocnice a ty se pustíš do hrobu, ano? Pak Mai..." řekl jsme už pevněji. "Ano." kývl.

Za chvíli jsem už byl u nemocnice a spěchal dovnitř. "Kde je Erik Barney?" vyhrkl jsme na sestru. "Ale pane tam ješ-" chtěla mě zastavit, ale já jí přerušil. "KDE-JE?!" zasyčel jsem naštvaně. "P-pokoj 355..." pípla a skoro se už schovávala za pultíkem. "Díky." odsekl jsme a rychle běžel ke schodišti. Bral jsem schody po čtyřech a rychle hledal ukazatel, který by mi mohl napovědět, kde je pokoj 355. Našel jsem a vtrhl dovnitř. U Erika seděla jeho matka a plakala. "Pa-pardon..." zakoktal jsem a chtěl odejít. "To je v pořádku..." usmála se i přes slzy. "Tak tedy...dobrý den...Sebastian Smithwood, Erikův přítel..." natáhl jsem k ní ruku. "Miriam Barney, matka Erika..." pípla a stiskla mi jí. "Rád Vás poznávám." prohlížel jsem si jí. Měla hnědé, krátké vlasy, modré oči a malou postavu, menší i než Erik. "Nápodobně..." vysmrkala se. "Upřímnou soustrast madam..." řekl jsem tiše. "Děkuji ti...jsi milý..." pípla. "Sebe..." zakňučel Erik. "Jsem tady, pro tebe..." vrhl jsme se k němu. "Nechám Vás o samotě,  zatím skočím pro Toshiro." řekla paní Barney a odešla. "Eriku, zlato, jsi v pořádku?" odhrnul jsem mu z čela uhlově černé vlasy. Pohladil mě unaveně po tváři. "Je mi to moc líto, omlouvám se..." rozbrečel jsem se a položil svou hlavu na jeho hruď. "Chyběl jsi mi..." pošeptal a hladil mě po ní. "Kdy tě pustí?" zeptal jsem se ho. "Asi...dneska..." řekl smutně. "Tak moc tě miluju..." políbil jsem ho a dost se podivil, že mi ten polibek oplácí,i když dost vyčerpaně. "Doma se o tebe budu starat, slibuju." usmál jsem se, když jsme se odtrhli. Usmál se a já konečně viděl za celý den něco krásného. "Pánové, máte tu návštěvu." ozvala se jeho mamka ode dveří. Uslyšel jsem nějaká kolečka a za chvíli se o mě otírala bílá kočička bez zadních nohou. Místo nich měla k pánvi upevněný jakýsi vozíček se dvěma kolečky. "Ahoj, maličká..." zvedl jsme jí na klín. Číča se stále mazlila. "Toshiro..." pohladil jí Erik po srsti. "Byla tam s tebou Eriku..." usmála se jeho mamka. "Já vím..." do očí mu znovu vtrhli slzy. Objal jsme ho a schoval ve své náruči. "Šššš...to bude dobré..." tišil jsem ho. "Promiň, Eriku, omlouvám se..." omlouvala se hned paní. "To je v pořádku, jenom se potřebuje vyplakat..." usmál jsme se na ní mile a ona se také usmála, i když o dost zdrcenějším úsměvem. Hladil jsme Erika po zádech a dál ho tišil.

Mai

Otevřela jsem unaveně oči. "Sebíku..." zakňučela jsem. Pálila mě tvář a z očí mi zase tekly slzy. Byla jsem pevně svázaná k židli. "Ale ale, dobré ráno princezno." pozdravil mě ten chlap, co mě hlídal. "Tak kdy přijde bráška, co?" klekl si ke mě a s ošklivým úsměvem mě sledoval. "Já nevím..." pípla jsem a teprve teď si uvědomila, jak jsem  vysílená. "Mám hlad..." pošeptala jsem. "Tak si ho hlaď a říkej malá..." odsekl a zvedl se. "Pane...dejte mi prosím jídlo.." škemrala jsem. "Ne-e." odsekl. "Moc prosím..." skoro už jsem plakala. "Máš smůlu." řekl a odešel. Začala jsem plakat a pořád myslela na Sebíka. Hledá mě? Určitě ano. Třeba je s ním i policie a už brzy přijde...jenom musím vydržet. Malou chvilinku...zase jsem usnula...

"Vstávej ty malý hmyze!" budil mě hrubý hlas. "Co...?" řekla jsem nevyspale. "Máš hlad ne? Tak tady máš..." strkal mi pod nos hnusnej chleba. "To jíst nechci..." odsekla jsem. "Tvoje smůla..." už už to odtahoval, když jsme si kousla. Nechal mě to najíst a dal mi napít vody. Pak si sedl na zem a koukal se na mě. "Pane?" zvedla jsem očička. "Co chceš ty malá svině?" řekl ošklivě. "Jak se jmenujete?" ptala jsem se. "Ehm...no...Steve." zakašlal. "Já Mai." představila jsem se. "A pane?" pokračovala jsem. "No?" zavrčel. "Povíte mi o své mamince a tatínkovi?" ptala jsem se. "Proč to chceš vědět?" odpověděl otázkou. "Jen tak..." otočila jsem hlavu na stranu. "Máma se předávkovala drogama a táta mě bil, pak ho zavřeli a je v base...nikoho nemám." řekl stroze. "Co to jsou drogy?" zeptala jsem na neznámou věc. "Drogy...to je takový svinstvo...udělají z tebe obludu, zrůdu..." řekl smutně. "A proč si je vaše maminka brala?" nechápala jsem. "To nevím..." pokrčil rameny. "Moje rodiče zastřelili, ale...teď se na mě koukají z nebíčka. Alespoň to říkal Sebík..." řekla jsem smutně. "Já vím..." řekl potichu. "Jak?" ptala jsem se. "To...to já jsem byl střelcem." pošeptal. Mě se zatajil dech.