You and I |KOREKCE|

Alternativní konec č. 2

Erik

Padl výstřel a já ještě více sevřel Sebastiana ve své náruči. Bál jsem se, že ta kulka se zavrtá buď do něj nebo do mě, ale nic. Žádná bolest a Seb byl očividně také v pořádku. Myslel jsem si, že třeba minula, ale tuhle myšlenku hodně rychle zhatil hlas malé Mai. "Steve!" vykřikla. Otevřel jsem oči a viděl, že Steve leží na zemi a u něj klečí Mai. Otočil jsem se na tu megeru. Než jsem stihl cokoliv udělat, Seb k ní přiskočil a duchaplně jí vzal zbraň. Vrhl jsem se tedy ke Stevevovi. "Steve! Vnímej nás!" poplácal jsem ho po tváři. "Er.." chtěl něco říct, ale začal kašlat krev. "Mai..." otočil se najednou na malou holčičku, které se kouleli z očí slzičky. "Hlídej...je..." vypravil pomalu za sebe a znovu zakašlal. "Budu..." pípla Mai a objala ho. Bylo mi jasné, že tohle je konec. "Mám...tě rád..." šeptl ještě Steve když ho pustila. Jeho dlaň, kterou měl položenou na Maiině tváři, sklouzla, ale Mai jí držela jako klíště. "Steve..." pípla. "To bude dobrý..." vzal jí do náručí Seb. "To nebude dobrý!" Mai vykřikla a snažila se dostat z jeho náruče. Seb na mě hodil prosebný pohled, takže jsem vytáhl mobil a rychle zavolal policii. Ta sebou vzala i záchranku.

Když se dostavili, lékaři mohli pouze konstatovat smrt. Převzali si zato Mai, které dali uklidňují injekci a vrátili Sebovi s tím, že musí být v klidu. Policie zadržela Lizzie a odvezla jí. Během hodiny jsme už byli doma. Seb nesl Mai v náručí. V její pokoji jí sundal většinu oblečení, nechal jí jen triko a kalhoty, a takto jí uložil do postýlky. Něžně jí přikryl a něžně hladil po těle. Stál jsem ve futrech, neschopen cokoliv říct. 

Když se asi po 10ti minutách zvedl, viděl jsem jeho oči plné slz. "Sebe, to bude dobrý..."objal jsem ho a on mě. "Tohle si bude pamatovat..." šeptl jenom.

...o týden později...

Spočinuli jsme před soudem s Lizzie. Byla obviněna za spousty věcí, ale hlavně za vraždu Steva, únos Mai a mě, za držení a distribuci drog a pančovaného alkoholu a já nevím co ještě. Neskočila však ve vězení, ale v sanatoriu pro duševně choré daleko, daleko od nás. 

Další den se konal pohřeb. Vedle poměrně nového hrobu Ryoty se tyčil i další, nový hrob. Patřil Stevovi. Mai trvala na tom, že chce sama jeho náhrobek navrhnout a že se hodlá účastnit pohřbu. A taky, že chce říct něco jako závěrečnou řeč. Když jí konečně dal farář chvilku prostor, vyšla zpoza Seba, za kterým se do té doby krčila, a rozhlédla se. Moc lidí tam nebylo, spíše lidé, které Steva poznali už z minulosti a samozřejmě my. "Steve byl můj kamarád..." začala. Brala to zpatra a bylo vidět, že má docela dobré diplomatické nadání, jako její bratr a pravděpodobně i otec. "... a i když udělal hroznou věc, odpustila jsem mu. Lidé pod nátlakem dělají hrozné věci a on to nechtěl. Jenom...chtěla bych vám všem říct, že i když to možná byl zločinec, byl to hodný pán. Měla jsem ho ráda jako mám ráda Sebíka a Erika..." otočila se na nás a lehce se usmála. "Chtěla bych, aby jste si ho pamatovali jako někoho, díky komu jsem tu živá jak já, tak Erik a Sebík. Bez něj by tu nestál ani jeden z nás tří." řekla nakonec, pak se rozbrečela. zal jsem jí do náruče a vrátil se k Sebovi, který si jí převzal. "Mai tím chtěla říct, že ačkoliv udělal něco, co je špatné, poučil se z toho a svou chybu, ať byla jakkoliv vážná, řekl nahlas a už jí neudělal, spíše naopak. Zabránil nové chybě." řekl jsem zničehonic. Hrobník začal shazovat hlínu na rakev v zemi, dokud nebyla komplet přikrytá. 

*třetí osoba*

Z šedivých oblak se valili provázky deště na ohromnou budovu s vysokým, ostnatým plotem, který měl držet to uvnitř v karanténě od ostatního světa. Blesk, který sjel z oblohy kolmo k zemi, ozářil blízkou plechovou ceduli s nápisem, jenž hlásal, že tato obrovská, betonová budovas minimem oken s mřížemi a obrovskou ostrahou, je sanatorium pro duševně choré, kteří spáchali zločin. De facto vězení pro blázny. V jedné z cel, malinkém pokojíku s jediným okénkem, postelí, záchodem a umyvadlem a malinkatou poličkou na pár základních věcí, seděla na zemi žena s rozcuchanými vlasy a povislou kůži na těle hubeném jako kostlivec ze školního kabinetu přírodopisu . Další blesk ozářil na malou vteřinku její obličej. Oči, dříve tak milé a přivětivé, byli teď malé jako tečky. Pod nimi byli temné kruhy podlité krví. Bledá kůže ještě více dodávala strašidelnému dojmu zrůdy, která se neštítila zabít nevinné dítě, kdyby se za něj neobětoval jistý hrdina. "Lizzie? Připrav se, půjdeš za panem doktorem." ozval se zpoza těžkých, železných dveří čísi ženský hlas. "Lizzie nechce za nikým jít! Ne, ne, ne, já chci, aby mě vyléčil! Ale prosím tě, nechceš! Chci!" začala ječet žena a cukat sebou jako smyslů zbavená. Za dveřmi stála sestřička a doktor v čistě bílém plášti. "Je to schizofrenička." vysvětlil mladé sestřičce, která tam nesloužila ani týden, muž v plášti a vytáhl od pasu klíč. "A teď zavolej ochranku, ta se bude bránit jako čert." řekl jí. Žena se rozeběhla pro pár ozbrojených, takřka, dvoumetrových mužů, jenž si to pochodoval po chodbě. Doktor otevřel těžké dveře a dovnitř vklouzli těžkooděnci. Za chvíli už ven táhli vzpouzející se ženu, která, ač byla spoutána svírací kazajkou a okovy na všech končetinách, jim dávala dosti zabrat. "Jednou budete litovat, že jste se Lizzie dotkli!" křičela na všechny strany, čímž vzbudila zájem svým spolubydlících, kteří se skrze mříže ve dveřích svých cel začali dožadovat svých přání, svobody, léků a drog, nebo jiných tužeb. Doktor šel klidně za ochrankou, ale mladá sestřička šla podél stěny, bílá jako doktorův plášť. Bála se těch, co byli před ní uzavřeni a ještě více se strachovala  chvíle, kdy jim bude muset pohlédnout do tváří. Každý z nich, co tu pobýval, měl na svědomí minimálně jeden lidský život, ale to byli spíše vyjímky. Ten nejhorší, kterého tu měli už pěknou řádku let, měl na svědomí více, než 300 lidských životů a 40 zraněných, kteří jeho běsnění jen tak tak přežili. Děsila se dne či noci, kdy bude muset jít a otevřít jeho dveře, aby ho vzala na léčbu. Děsila se okamžiku, kdy se jí do mysli zaryje jeho tvář, postava a hlavně povaha. Už jenom takhle...Lizzie...jí děsila. A ještě dlouho i děsit bude...Budovou se rozléhal křik Lizzie, která bojovala nejen s ochrankou, která jí vedla do léčebné místnosti, kde měla strávit následující dvě hodiny, ale také sama se sebou. V jejím nitru sváděla boj ona milá žena, ale drtil jí maniak, zabiják, šílenec...

Tak jo, to je druhý alternativní konec, jak by to mohlo skončit. Tenhle je podle mě ten nejhorší možný, takže ten poslední bude trochu umírněný, to se nebojte. A pokud jde o poslední odstavec, ten z pohledu třetí osoby, tak mě při jeho psaní běhal mráz po zádech :D ano, bojím se i toho, co jsem sama napsala... :/ mě to teda přijde krapet děsivý, no ne? :D dobře, tak ne...ještě tady mám asi poslední dva fakty.
1) Sebastian se nikdy, nikdy, nikdy nedozví, co Steve provedl, tedy že zabil jeho rodiče jakožto nájemný vrah. Ví to pouze Mai.
2) Včera jsem začala pracovat na dvojce, na dovolené plánuju psát jakž takž příběh a už teď vám můžu slíbit, že ve hře bude více, než pouze ztracená rodina ;) ale nechte se překvapit. Možná tak na začátku září bych to mohla začít psát-takže očekávejte na mém účtě: "You and I 2" s podtitulem "Rodinné pouto" :)

Jo a ARIGATO  za 105 hlasů, moc si toho vážím, i když jsem poslední dobou lehce špatně na tom. Moc díky :)