You and I |KOREKCE|

Šestá kapitola

Eric - normální písmo
Sebastian - tučné písmo
Mai - kurzívou 

Za mnou stál Smithwood.
"Pane, zavolejte policii!" řekl jsem mu rychle.
"A-ano..." rychle vytočil číslo policie a za chvíli už jsem zdálky slyšel sirény. Policie si ode mě převzala toho úchyla. Podíval jsem se na Smithwooda. Držel tu malou holčičku v náručí a z očí mu tekly slzy. Zvedl jsem se a šel k němu.
"To je vaše dcera?" zeptal jsem se.
"Ne...sestrička..." pípl.
"Dobře...za chvilku jsou tady záchranáři, tak vydržte chvilku..." uklidnil jsem ho.
"Děkuji ti. Fakt...nevím, co by se dělo, kdybys nepřišel.. jsem ti zavázán..." řekl mi Smihwood.
"To je samozřejmost." usmál jsem se a šel pryč.
"Počkej! Eriku!" zavolal na mě ještě.
"Ano?" otočil jsem se a on mě objal. Cítil jsme se tak skvěle a chtěl jsem, aby tahle chvíle trvala už navždy. Pustil mě a šel k sanitce. Vrátil jsme se domů a hned usnul.

"Pane, vy s námi nemůžete. Budeme muset vaší sestru operovat ještě dnes v noci, ale nemůžeme vás tam nechat." řekl mi saniťák.
"Já...přijdu zítra..." zamumlal jsem a poodstoupil od vozu. Sanitka se dala se sirénou do rychlého pohybu a za chvíli už byla ta tam. Smutně jsem se vrátil domů a celou noc brečel jako malá holka. 

Ráno jsem vstal dřív, abych se připravil do práce. Měl jsem ale obavy o Sebastiana.
No nic, teď se musím postarat o sebe. Sbalil jsem si jídlo, dal do pusy chleba a vyrazil.
Stihl jsem úspěšně bus na poslední chvíli, ale i tak jsem byl rád. Za chvíli jsem stál před vysokým mrakodrapem. Výtah mě vezl výš a výš, až jsem byl úplně nahoře. Vystoupil jsem z něj a zadíval se na vysoké dveře.
"Do-dobrý den..." zakoktal jsem na tu bloncku za stolem.
"Dobrý den." probodávala mě pohledem. Vešel jsem dovnitř a uviděl za stolem Sebastiana s hlavou v dlaních. Potichoučku jsem k němu přicupital a položil mu ruku na rameno.
"Heh?" zvedl udiveně hlavu a podíval se na mě uslzenýma očima.
"Jste v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě.
"Já...ano." začínal být zase chladný jako led. Utřel si slzy a uklidnil se.
"Já...co mám tedy dělat?" zeptal jsem se ho.
"Tady." podal mi papíry.
"Mám za 15 minut jednání." informoval. Udivilo mě, že tak rychle mění náladu. Ještě před chvílí to byl slabý uplakanec, ale teď je to zase tvrdý, ledový šéf.
"Hai, pane..." kývl jsem a pustil se do toho. Šlo mi to od ruky, když najednou někdo vešel. Postavil jsem se a uviděl příchozího. Byl to plešoun asi okolo 40ti let.
"Dobrý den." řekl a Sebastian si taky stoupl . Pozdravili se a ten plešoun přešel ke mě. Ohrnul nade mnou nos, ale přeci jenom si se mnou potřásl rukou.
"Tak k věci." pobídl ho Sebastian.
"Jde o koupi. Chtěli bychom koupit jednu třetinu Vaší firmy a -" Sebastian ho přerušil.
"Ne." řekl pevně.
"Cože?" muž se zastavil.
"Řekl jsem ne. Prostě ne." řekl s ledovým klidem.
"Ale pane-" začal znovu chlap, když Sebastian bouchl vší silou do stolu.
"Ne! Pochopíte význam slova ne?!" štěkl na něj a propaloval ho pohledem. Muž začínal blednout a slábnout.
"Já-já-já u-u-u-už a-a-a-a-asi p-p-půjdu!" vykoktal a utekl ven.
"Pane? To děláte takhle normálně s konkurencí?" zeptal jsem se vyjeveně.
"Ne. Ale on byl takový dotěra..." pokrčil rameny a dál se zabral do práce. Taky jsem se pustil do papírování a nedbal na čas. Zvedl jsem oči a viděl, že mne Sebastian zasněně sleduje.
"P-pane?" zeptal jsem se ho nejistě. Probral se z transu a oklepal se.
"Promiň, zíral jsem do blba..." začervenal se a dál zíral do papírů. Ještě několikrát jsem jeho pohled zachytil, ale raději si toho už nevšímal.
"Eriku? Ty nebudeš jíst?" vytrhl mě z pilné práce Sebastian.
"Ehm..jo..." zamumlal jsem opatrně a vyndal si bázlivě tašku. Při jídle jsem ho pozoroval. V poledním slunci se mu leskly blonďaté vlasy, jeho nebesky modré oči se třpytily jako dva safíry a celý působil, jako kdyby ho sem poslal snad Bůh jako anděla. Jak je spojený s mým bratrem?
"Eriku? Vnímáš?" luskal mi před obličejem.
"Pardon. Zamyslel jsem se." přiznal jsem.
"Nad čím jsi hloubal?" zeptal se.
"Odkuď znáte mého bratra?" zeptal jsem se ho.
"Jak jsem řekl, pracoval pro mě." řekl nejistým hlasem. Nadzvedl jsem obočí. "Na víc se neptej. Stejně o něm nic nevím..." mávl rukou.
"H-hai..." kývl jsem a dál si hleděl svého jídla. Když jsem dojedl, pustil jsem se zase do práce. A za chvíli jsem měl už hotovo.
"Nechceš jet se mnou do nemocnice?" zeptal se mě Sebastian.
"Ehm..můžu?" zeptal jsem se.
"Jinak bych se tě neptal..." usmál se. Jeho úsměv byl tak krásný...
"Tak...ano." svolil jsem.
"Tak jdem. Stejně máš hotovo." řekl a zvedl se. Oblékl jsem si bundu a následoval ho. Dostali jsme se do vestibulu a odtud až do garáži. Došli jsme k luxusnímu autu.
"Wow..."žasl jsem.
"Tak sedej." pobídl mě. Sedl jsem si k němu a vyjeli jsme.
Za malou chvilku už jsme stáli u velké budovy nemocnice.
"Dělej." otočil se na mě Sebastian.
"Už jdu pane..." doběhl jsem ho a následoval do budovy.
"Kde je Mai Smithwood?" zeptal se na recepci.
"Třetí patro, pokoj číslo 66." řekla mu rychle sestřička, když nahlédla do papírů. Kývl a šel tam. Následoval jsem ho přímo do pokoje.
"Sebíku!" vyhrkla ta malá holčička.
"Mai..." Sebastian jí objal a tiskl k sobě.
"To je tvůj zachránce. Erik Barney." představil mě.
"Děkuju." usmála se na mě dívčina, tedy Mai.
"Není za co..." usmál jsem se na ní.

Někoho mi připomíná. Už vím. Sebiho kamarád. Je to on.
"Deane, ty žiješ?" vyhrkla jsem. Kluk stuhl.
"Ne...jsem Erik. Dean je mrtvý..." zamumlal. Ne, určitě to je Dean. Nebo má brášku?
"Ty jsi jeho bráška?" zeptala jsem se.
"Ano, mladší o tři roky." odpověděl. Nevím sice kolik to tedy je, ale nevadí.