You and I |KOREKCE|

Čtvrtá kapitola

Eric - normální písmo
Sebastian - tučné písmo

Bylo asi 9 večer, když jsem si zkontroloval e-mail. Všiml jsem si nové zprávy. Byla od toho Smithwooda.

Dobrý den,
vzhledem k tomu, že jste náš jediný zájemce, není problém Vás vzít. Rád bych Vás viděl zítra v 17:00 na pohovoru. 

                                                                                                             Sebastian Smithwood

Zajásal jsem. "Toshiro! Vzali mě!" začal jsem s překvapenou čičmundou tancovat jako blázen. Toshiro se to asi dvakrát nelíbilo, takže jenom nesouhlasně zamňoukala. Pustil jsem jí a lehl si na postel. Civěl jsem do stropu a přemýšlel. Netrvalo ani moc dlouho a byl jsem v limbu jako nemluvně. 

"Mai? Vyrazíme domů." informoval jsem malou sestřičku.
"Jenom ještě dovybarvím něco..." pípla a zrychlila tempo svého kreslení. Za chvíli už ke mě klusala i s hotovým obrázkem.
"Tady jsi, tady je mamka a tady taťka. Vidíš? Mají křídla, protože to jsou andílci a koukají na nás z nebíčka. Maminka říkala, že mrtví lidé do jdou do nebíčka, ale že zlý lidé jsou do pekla." vysvětlovala.
"Moc pěkné." pochválil jsem jí. Vzal jsem si svojí brašnu, Mai si vzala batůžek a šli jsme.
"Zatím, Lizzie." rozloučil jsem se s Lizzie, která se už taky chystala domů.
"Zatím!" zavolala ještě, než se s námi výtah rozjel. Mai už začínala zívat, tak jsem jí vzal do náruče a nesl jí do garáže. Když jsem jí poutal do sedačky, už spala jako miminko. Sundal jsem si bundu a pečlivě jí přikryl. Nasedl jsem k sobě a nastartoval. Motor ihned naskočil a auto se rozjelo k výjezdu.
20 minut cesty uteklo jako voda a už jsme vjížděli na příjezdovou cestu našeho domu. Vrata se za námi poslušně zavřela a pevně zaklapla.
Vyndal jsem Mai a její batůžek, na záda si hodil svou brašnu a vešel do domu. Položil jsem jí v obýváku na gauč, sundal jí bundičku a botky a vydal se hledat do jejího pokoje pyžamo. Když jsem ho našel, snesl jsem ho zase dolů a převlékl jí. Mai spala tvrdě a nevšimla si ani, že jsem jí musel dvakrát triko přendavat. Vzal jsem jí do pokoje a tiše uložil. Chvíli jsem u ní ještě seděl.
Za pouhé 3 dny mám narozeniny a konečně se otevře ten sejf. Kde vlastně je? Zvedl jsem se a tiše zavřel. Přemýšlel jsem. Kdybych byl táta, kam bych ukryl sejf? Hmm...mám ještě tři dny...
Seběhl jsem dolů a udělal si večeři. podíval jsem se na hodiny. 8:54. Měl bych napsat tu odpověď. rychle jsem vytáhl noťas a naťukal do mailu stručnou zprávu, že ho beru a že zítra chci pohovor. Tak toužím vidět toho, co je podobný Deanovi.
Když jsem to odeslal, bylo okolo deváté. Místo toho, abych se díval na zprávy, jsem si spíš tu televizi zapnul jen tak mimoděk a spíš se věnoval hledaní informací o tom Erikovi. Během asi pěti minut moje uši zaznamenaly zprávu, která mě zamrazila.
"Policista William Barney. Pane Barney, našli jste další důkazy, které by vedli k odhalení největšího světového bosse a velmi vlivného muže  podsvětí? Máte už nějaké podezřelé?" ptala se mladá reportérka s křivými brýlemi staršího, černovlasého muže.
"No, abych pravdu řekl, tak podezřelých je velmi mnoho. Vlastně nemáme tušení o koho by mohlo jít. Stále se objevují nové a nové stopy, jedna nám ukazuje, že by se mohl nacházet v jiné zemi, druhá zase, že je mrtvý. Nikdo neví. Zvláštní ovšem je, že se před dvěma roky jeho techniky změnili. Říká se, že se čeká na nového nástupce. Přeci jenom, tento případ je dost starý, tak asi se hledá nový Boss." odpověděl policista.
Před dvěma roky táta umřel...Barney William...Barney Eric...v životopise ho měl napsaného jako svého otce. Je snad Erik jeho špion? Ne, klid, nemám se čeho bát...pouze náhoda. Jako ta Deanovy podobnost mezi...ale Dean byl taky Barney...sakra, co je tohle za svět? Je snad možné, že...? Ale to je blbost...
Moje myšlenkové pochody přerušila až reportérka o počasí. Vypnul jsem plazmu a zahleděl se na nalezené informace. William a Erik jsou skutečně otec a syn. Nic víc zajímavého jsem nenašel. Zaklapl jsem notebook a zamyslel se. Podíval jsem se na stěnu před sebou, když mi naskočila spásná myšlenka. Vím, kde je ten sejf!

...další den...

Probudil jsem se tak, jak jsem usnul. Toshiro nespokojeně mňoukala, že má hlad. Zvedl jsem se a protáhl.
"Promiň Toshi, já včera usnul..." řádně omluvil jsem se jí a nasypal granule. Podíval jsem na hodiny a málem vyskočil z kůže. Bylo totiž 16:23. "Sakra!Sakra!" začal jsem nadávat a kvapem se chystat na cestu.
"Klíče, mobil, lístek..." přepočítal jsem si věci v tašce a vyběhl z domu. Sprintoval jsem si to rovnou čarou na zastávku, kde jsem doběhl ještě autobus.
V 16:44 jsem už běžel přes polovinu města směrem k mrakodrapu. Za minutu pět už jsem se vydýchával ve vestibulu a rozhlížel se. "Tady jsi, ty smolaři." ozval se za mnou známý hlas.

Ráno jsem vzbudil Mai a hodil jí do školy. Celý den jsem se těšil, až bude přesně 17:00, abych viděl svého oblíbence. Sešel jsem do vestibulu, protože jsem nepředpokládal, že by věděl, kde mám kancl. Hned jsem ho uviděl.
Černé vlasy se mu leskly na odpoledním světle. Vydýchával se po nějakém běhu.
"Tady jsi, ty smolaři." usmál jsem se na něj.
 "Dobrý...den...Erik...Barney..." funěl, když mi podávala svou dlaň. Stiskl jsem jí.
"Mě už znáš. Tak pojď." táhl jsem ho k výtahu.

Sebastian mě hned táhl k výtahu. Následoval jsem ho a rozhlížel se.
"To jste nechal postavit?" zeptal jsem se s úžasem.
"Já ne, to můj otec." odpověděl stroze a nastoupil do výtahu. Stoupl jsem si k němu a prohlížel si ho.
Byl opravdu velmi zajímavý. A hlavně byl pro mě atraktivní. Velmi atraktivní. Měl jsem chuť dotknout se jeho kůže, rtů...ale ovládl jsem se. Není jediná šance, že by byl gay jako já. Tupě jsem na něj zíral, dokud si mě nevšiml.
"Děje se něco?" zeptal se zmateně, když na mě sklouzl očima, modrýma jako nebe.
"Ne, nic." zalhal jsem a sklopil zrak.
Vystoupili jsme v nejvyšším patře a zamířili kolem nějaké sekretářky, která si mě zle prohlížela, do vysokých dveří. Otevřel je a já vešel dovnitř. "No páni!" neudržel jsem úžas.
"Moje - a budoucí tvoje - kancelář." řekl klidně a kynul mi, ať si sednu na gauč. Pohodlně jsem se usadil a sledoval ho, jak si taky sedá.
"Tak. Mám pár otázek." řekl nejdříve.
"Žádný problém." pokrčil jsem rameny.
"Tvůj otec je policista?" zeptal se.
"Ehm...ano. Není to v tom životopise?" zamumlal jsem a sledoval, jak lehce zrůžověl.
"No...četla to moje sekretářka a moc mi toho neřekla upřímně..." vymlouval se. Lže. Poznám to. Ale to je jedno. Možná se jenom ujišťuje.
"Takže...máš nějaké sourozence?" zeptal se. Zvažoval jsem odpověď.
"M-měl jsem." vykoktal jsem ze sebe.
"Měl?" nadzvedl obočí. Bože, byl tak sexy...aww...
"Můj bratr zemřel před třemi roky." řekl jsem jedním dechem.
"Jak se jmenoval?" ptal se dál zvláštním, naléhavým tónem.
"D-Dean Barney." vyhrkl jsem.
"Cože?!" neudržel se.
"Vy jste ho znal?" zeptal jsem se.
"Ehm...ano...teda ne. Pracoval u mě." už byl rudý jako rajče.
"Aha..." pokýval jsem hlavou.
"No, to bude vše...tak zítra už můžeš nastoupit, pokud proti tomu nic nemáš..." zamumlal nakonec po chvilce ticha Sebastian a zvedl se.
Zvedl jsme se taky, potřásl jsme si s ním rukou se slovy, že přijdu a vypadl jsem. Až před budovou jsem přemýšlel o tom jeho lhaní. Co mi tají?