You and I |KOREKCE|

Sedmá kapitola

Mluvil jsem s doktorem a ten říkal, že Mai je v pořádku, takže zítra ráno jí propustí. Byl jsem rád, protože jsem měl zítra narozeniny.
Konečně se otevře ten zatracený sejf a já odhalím to, co mi otec tak tajil.
Hodil jsem Erika domů a sám se vrátil taky dom.
Šel jsem do rodičovské ložnice a podíval se na sejfy. Můj ukazoval posledních 23 hodin. Pousmál jsem se a sešel dolů do obýváku. Neměl jsme co dělat, tak jsem si zapnul televizi. Zaujali mě zprávy.
"William Barney je na stopě drogovému bossovi. Vypadá to slibně." hlásal titulek. Konečně už ho chytnou...Jaké to vlastně je být takový boss? Určitě se to podobá mě. Dalo by se říct, že je to vlastně takové moje místo ale naopak. Boss má pod sebou spoustu lidí, spoustu peněz a já nevím čeho ještě - takže jako já - a jediný rozdíl je, že svou ,,firmu,, nesmí propagovat jako já.
"Hlásíme se živě od policejní stanice, kde pracuje William Barney, hlavní vyšetřovatel teamu pro hledání drogového bosse, kterému se přezdívá Hádés, který má na svědomí spousty lidských životů a také řídí zatím v historii nejpropracovanější drogové podsvětí, které kdy svět znal. Důstojník Barney dnes našel velmi horkou a také i důvěryhodnou stopu, která by ho mohla dovést až k Hádésovi. Pane Barney, prozradíte nám, o co jde?" žvatlala brýlatý zrzka.
"Ano. Jde o to, že i dokonalí udělají chybu a tu se nám podařilo najít." promluvil důstojník a ukázal na kameru pytlík s nějakou blyštivou věcí. Když kamera zaostřila, málem jsem spadl z křesla, protože tu věc jsem znal a to velmi důvěrně. V tom pytlíku se totiž houpal otcův prsten, který nesl jeho iniciály na vnitřní straně a na vnější ho zdobil velký safír, modrý jako nebe. Dost jsem se polekal, ale ujišťoval jsme se, že je to buď padělek, protože ho otec před smrtí ztratil, nebo že to je jen hodně podobný prsten.
Můj otec nemůže být drogový boss Hádés, protože to bych pak byl...ne, to je blbost. Přestaň takhle myslet Sebastiane, to nemůže být pravda....
Pak jsem dostal spásný nápad. Popadl jsme mobil a vyťukal rychle jméno. Erik Barney.

Vyslechl jsme si zprávy s tátou a hned, jak se téma stočilo na počasí následujícího týdne, jsem vytočil tátovo číslo.
"Ahoj tati!" pozdravil jsem otce.
"Nazdar synku!" zahlaholil.
"Tak jak se máš? Povídej!" řekl vesele.
"Jo, dobrý. Mám dobře placenou práci, skvělýho šéfa a taky umňoukanou Toshiro." Toshiro si mě zle přeměřila, mňoukla a nafoukaně odešla do ložnice.
"Tak to je dobře. Já našel horkou stopu. V tom prstenu je iniciála : Bé Jé Es." řekl nadšeně. B.J.S.
"A to ti pomůže?" zeptal jsem se ho.
"Jo a hodně. Teď je každá stopa dobrá." přitakal táta.
"Tati budu muset končit, volá mi šéf. Zatím se měj. Ahoj." rozloučil jsme se rychle.
"Ahoj synku." rozloučil se táta, típnul to a já rychle vzal ten Sebastianuv.
"Dobrý večer, omlouvám se, že tě otravuji, ale...jeden můj zaměstnanec je podezřelý kvůli domu bossovi a mě napadlo, jestli o tom něco nevíš...Ztratil totiž velmi podobný prsten a má strach, aby ho nechytli, chápeš ne?" vychrlil ze sebe Sebastian narychlo.
"Ehm...jo jasně...no...volal mi táta a říkal, že v něm byla iniciála...Bé Jé Es...tak jestli Vám to pomůže...." koktal jsem.
"Jo, moc díky. Hned mu to řeknu a fakt promiň, že tě s tím zatěžuji." přišel mi zvláštně vyklepaný. To má toho zaměstnance tak rád, že se o něj bojí? Než jsem se stihl rozloučit, položil to. O co mu jde? Sedl jsme si na postel, zapnul noťas, pustil Skype a napsal mému nejlepšímu kamarádovi. Jmenoval se Donnie a byl o rok a půl mladší než já, ale jako jediný se mnou zůstal i přes fakt,že jsem mu řekl o své orientaci. 
E: Ahoj :D
D: Čau kámo, tebe jsem dlouho neslyšel :D tak co? Jaký to tam je?
E: Je to tu super, mám dobrou práci, divnýho šéfa, nepříjemnou sekretářku a spoustu otázek :D
D: Jaké třeba?
E: Šéf má něco společného s Deanem a já nevím co.
D: Možná ho znal... 
E: To dozajista, ale jak? V jakém spojení?
D: Možná byli přátelé nebo tak něco
E: Asi, ale...to by mi řekl ne?
D: No jo vlastně :/
E: No právě...
D: Jak se jmenuje?
E: Smithwood. Sebastian
D: To je tenhle?! Toho znám. Je na spoustě obálek časopisů, každý s ním chce mít rozhovor, jeho fotky jsou drahé...je to boháč jako prase!
E: Já vím, už mi to říkala Terry a sám to taky už vím...
D: Tobě psala Terry? Kdy?
E: Jestli jí zase chceš přeze mě balit, tak ne. Jestli o ní máš zájem, tak jí napiš.
D: Ale vždyť víš, že mě ignoruje. 
E: Právě proto. Budu muset jít dělat jídlo a zkusím jí ohledně tebe napsat, spokojenej?
D: Jo, nanejvýš :D díky brácho
E: Není zač. Čau.
D: Čau
Zaklapl jsem noťas a šel do kuchyně.
Nasypal jsem Toshiro granulky a sám se pustil do večeře. Udělal jsem si akorát tak míchaná vajíčka a pustil se do nich.
Přemýšlel jsem. K čemu potřebuje Sebastian vědět takové kraviny? Že by byl...? Ale to je blbost...Zvedl jsem se od stolu, vzal si bundu a vyšel ven. Musím si vyčistit myšlenky...

Bušilo mi srdce až v krku. Má otcův prsten. To by ho mohlo dovést ke mě. Táta je určitě nevinný...snažil jsme se uklidnit, ale nešlo to. Rázoval jsem si to po bytě, sem a tam, ale stále jsem byl rozrušený.
Sesunul jsme se do křesla a složil hlavu do dlaní. Co teď? ptal jsme se sám sebe. Důkazy ukazují, že můj otec byl drogový boss, Mai je v nemocnici, mamka, která by mi mohla pomoci, je mrtvá a přítel, kterého jsem miloval, je taky po smrti.
Nemám nic...Po tváři se mi rozeběhly slzy, horké a slané, plné emocí. Dolehla na mě deprese. Tím, že jsem jimi trpěl i dříve, hlavně po smrti Deana a rodičů, jsem byl v její moc schopný čehokoliv. Sebevražedné sklony tomu nijak nepomáhaly...
Prudce jsem vstal, vešel do koupelny, vzal odsud žiletky a šel ven. Zamířil jsem do parku. Neviděl jsem přes slzy. Došel jsem ke stromu, vyhrnul si rukáv na pravačce, vyndal žiletku a několikrát se pořezal...

U stromu jsme uviděl hroutící se postavu. Nerozeznal jsem, jestli to je někdo známý, nebo ne, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Rozběhl jsme se a za chvíli jsme poznal v malé, avšak rozšiřující, kalužce krve Sebastiana. Vedle něj ležela zkrvavená žiletka.
Rychle jsem si odepnul pásek a zaškrtil mu ruku. Podařilo se mi zastavit krvácení. Zavolal jsem sanitku, která během chvíle i přijela. Chtěl jsem s nimi, ale nepustili mě.
"Je nám líto, ale pan Smithwood je ve velmi vážném stavu. Dáme Vám vědět z nemocnice." odháněli mě a se sirénou odjeli.
Na nic jsem nečekal a rozběhl se za nimi. Nemocnice nebyla daleko a já měl výdrž.
Doběhl jsme k budově a následoval záchranáře. Na chvíli se mi ztratili, ale pak jsem uviděl přes okno v jednom sále. Viděl jsem Sebastiana, s odhalenou hrudí, jak tam jenom bezvládně leží.
Na monitoru tepové frekvence byla rovná čára. Zastavil jsem. Z očí mi vytryskly slzy. Padl jsem na kolena a opřel hlavu o zeď.
"Sebastiane..." šeptl jsem bezmocně.