You and I |KOREKCE|

První kapitola

Eric - normální písmo
Sebastian - tučné písmo

Vyndal jsem z kufru taxíku poslední tašku a zabouchl ho. Podal jsem řidiči přes okno několik zmuchlaných, navlhlých bankovek. Něco zabrblal a rozjel se pryč.
"To je zase počasí..." zabručel jsem do deště a šel k bytu, který jsem si pronajal. Odemkl jsem velké, vchodové dveře, které byly pobité železem, a vstoupil do malé chodby, která vedla do dvou různých pokojů.
První byla pracovna se stolem a palandou na vysokých nohách, jejíž vršek byl zakrytý závěsem, takže spáče nerušilo žádné nechtěné světlo z okna, které bylo u stolu. Hned jsem vytáhl z jedné tašky noťas a dal si ho na stůl.
Šel jsem do druhé místnosti a pečlivě si jí prohlédl. Byl to malý obýváček tak akorát velký pro pohovku a stěnu s televizí. Naproti byla linka kuchyně, která byla velká dost pro dva lidi a ledničku.
Začal jsem vybalovat zbytek věcí a skládat je do skříně. Bylo dopoledne, jel jsem z rodného města celou noc. V 11:56 přijede vlak, ve kterém mi rodiče poslali mojí kočku Toshiro, protože řidič taxíku měl alergii na chlupy, takže nemohla se mnou.
Koukl jsem se na hodinky. Ukazovali 10:59 a hned skočili na 11:00, takže akorát čas pro vyražení. Natáhl jsem si bundu a vyrazil z domova pro svou milou kamarádku. Za tři čtvrtě hodiny jsem dorazil na nádraží a už čekal pouze 10 minut, než dojel vlak a já si mohl vzít přepravku s kočičkou.
"Ahoj, Toshiro." pozdravil jsem čistě bílou, chlupatou kouli chlupů, která se na mě dívala zářivě modrýma očima jako nebe.
Toshiro mi koupil před třemi můj bratr několik dní před jeho smrtelnou nehodou. Zatřásl jsem hlavou a řekl si v duchu, že si to nemám připomínat...

...Bylo mi čerstvě 15, když jsem dostal od mého bratra malé koťátko.
"Díky Deane!" řekl jsem mu nadšeně. Usmál se tím svým úsměvem.
"Nemáš zač, Eriku. Všechno nejlepší." Ten večer jsme byli na chatě u jednoho kamaráda a já přišel k Deanovy.
"Jsem rád, že mám takového bráchu." usmál jsem se na něj.
"Já taky." řekl a věnoval mi druhý úsměv. Podíval se na hodinky.
"Budu muset. Přítel už na mě čeká." řekl a objal mě.
"Ahoj." řekl jsem mu smutně a díval se za ním. Když nasedl do svého auta a rozjel se, všiml jsem si, že tu nechal mobil. Rychle jsem nasedl na kolo a rozjel se za ním. Jel rychle po polní cestě a já už už doháněl, když se ze zatáčky vyřítil kamion a naboural čelně do auta s Deanem.
"Deane! Deane!" křičel jsem, sesedl z kola a běžel k autu.
Vytáhl jsem ho ven. Nikde nic. Uff...Ne, počkat. Na mých rukou byla horká lepkavá tekutina -Deanova krev. Nějaký plech mu zezadu probodl plíce.
"Deane! Nesmíš mě teď opustit! Všechno bude dobrý..." plakal jsem. Pohladil mě po tváři zkrvavenou rukou.
"Mám tě...rád..." šeptl a jeho dlaň sklouzla a on mi zemřel v náručí...
Donesl jsem přepravku domů a vypustil jí ven.
"Vítej doma." usmál jsem se na ní. Byl jsem příliš unavený a tak jsem si šel lehnout, ale dlouho jsem usnout nemohl. Díval jsem se na filmy, anime i seriály asi do 4:30 ráno, než jsem konečně - s Toshiro na klíně - usnul.
Ráno jsem líně vstal a podíval se do ledničky. Prázdná. Super. Jde se na nákup. Vydal jsem se k obchodu a nezapomněl si všimnout obrovského věžáku, který trčel v prostředku města. Došel jsem k obchodu a vešel dovnitř...

"Mai, vstávej, musíš do školy a já do práce." budil jsem jemně svojí malou sestřičku.
Mai byla malá, 6tiletá holčička s blond vlasy až po lopatky a stejně modrýma očima jako já. "Mě se nechce..." zamumlala a schovala se do peřin.
"Tak to ty palačinky mám jíst já?" zeptal jsem se a Mai vystřelila z postele.
"Já to zvládÁÁÁ!" ozvala se rána.
"Mai!" vrhl jsem se za ní. Mai ležela pod schody a nehýbala se.
"Mai!" doběhl jsem k ní.
"Se-se-sebíku!" zapištěla a začala brečet.
 "Ukaž...není ti nic?" ptal jsem se. Mai mi ukázala dlaň. V ní svírala malý zoubek.
"Vypadl ti zub..." zkonstatoval jsem.
"Hmm.." řekla smutně.
"Večer si ho dáš pod polštář, kde ho najde víla Zuběnka, ju?" usmál jsem se na ní. "Dobře..." vzlykla.
"Tak pojď. Nebolí tě nic?" zvedl jsem jí na nožky a zkoumal jí.
"Ne." vzlykla znovu.
"Na." podal jsem kapesník.
"Díky." pípla. Mai byla dost introvertní dítě od doby, kdy jí byli čtyři roky. Zemřeli tehdy oba naši rodiče. Nerad jsem na to vzpomínal...

Byl chladný den a byl listopad. Šli jsme s rodiči na večerní procházku. Mai se držela táty a mámy a já šel vedle táty. Byl mi podobný.
Byl jsem velmi šťastný, i když jsem před ani ne rokem přišel o přítele při dopravní nehodě. Rodiče i Mai mě vytáhli ze smutku a když jsem se pokusil o sebevraždu, Mai mě včas našla a řekla to rodičům.
Byl jsem jim vděčný a zvykal si na to, že již brzy mi otec dá svou firmu a půjde do důchodu. Najednou se za námi ozvaly rychlé kroky. Padl první výstřel a můj otec padl k zemi. Ze zad mu crčela krev z velké rány.
Padl druhý výstřel, ale ten byl mimo. Strhl jsem Mai k zemi.
Padl třetí výstřel a naše maminka nás zachránila vlastním tělem před kulkou. Někdo k nám doběhl a střelec zmizel kamsi do křoví. Oba rodiče zemřeli a Mai to viděla. Přestala to být taková veselá holčička a na od pohřbu přestala mluvit úplně na asi 1,5 roku. Začala mluvit normálně jenom se mnou...

"Sebíku!" Mai mě probrala z myšlenek.
"Promiň...mám hodně práce ve firmě..." usmál jsem se nad svou výmluvou.
"Pan Teddy by chtěl taky palačinky jako máš ty!" řekla vesele.
"Dobře...tady..." dal jsem jí na talíř ještě jednu svojí palačinku.
"Ty nemáš hlad?" ptala se.
"Ne...a pojď už, dneska jdeš poprvé do školy, tak si pospíšíme. Kdo bude dřív u auta?" řekl jsem a nechal jí asi 5 vteřin náskok. I když jsem byl rychlý, malé nožky Mai mě přeci jenom porazili a Mai už na mě čekala u našeho auta. Bylo to černé Hyundai i30 s tmavými skly, které byly i neprůstřelné. Přeci jenom, peněz mám dost a každý den mi jenom přibývají, tak proč si pořádně nezaplatit za luxus a rychlost, ale i pohodlí a bezpečnost zároveň?
"Měj se, Mai." dal jsem svojí sestře pusu na čelo.
"Ahoj." pípla a vystoupila. Sledoval jsem jí jak zašla do budovy. Teď z ní je tichá nenápadná holčička a ze mě tvrdý, nedostupný šéf jedné z největších firem ve světě. Vlastníme obrovskou část světové burzy a tady ve městě máme centrum v největším mrakodrapu v okolí. Moje kancelář je až úplně nahoře. Mám tam terasu s květinami a velmi, velmi mnoho místa. Je to tam velký jako apartmán.
"Ksa! Nechal jsem doma jídlo..." zaklel jsem a vydal se k obchodu pro svačinu. Vešel jsem dovnitř...