You and I |KOREKCE|

Čtrnáctá kapitola

Sebastian

Za několik hodin Erika propustili. Jeho matka se s námi rozloučila a jela pryč. Došli jsme k mému autu. Dal jsem Toshiro dozadu. Vrněla a olízla mi ruku. Erik seděl vepředu a zíral do prázdna. Byl jiný. Byl tichý a moc toho nenamluvil. "Eriku, v pohodě?" zeptal jsem se ho nejistě. "Co? Jo, jasně..." zamumlal. Klekl jsem si před něj a chytil ho za ruku. Podíval se mi do očí. "Eriku, já chápu jaké to je...ale prosím, vzchop se. Život jde dál a ty se nesmíš zastavit u každého patníku, protože pak neprožiješ nic." řekl jsem a usmál se. "Já vím, ale...přišel jsem už o bráchu, teď o tátu a málem i o Toshiro..." mumlal. "Já to chápu. Přišel jsem o oba rodiče, přítele a málem i o sestřičku. Ale teď už to nezměníme a musíme se s tím smířit. Já se teď chci soustředit na Mai." řekl jsem pevně. Erik mlčel. Zvedl jsem se, pustil ho a šel ke svému místu řidiče. "Tak dobře..." uslyšel jsem ho, když jsem dosedl na sedadlo. Usmál jsem se na něj. Úsměv mi oplatil a oba jsme se připoutali. Vyrazili jsme domů, kde už čekal Nobuo. "Něco nového?" zeptal jsem ho. "Ne pane. Jsme připravení vyrazit kdykoliv na záchranu vaší sestry." řekl klidně. "Fajn, dejte mi 20 minut a přijdu..." zamumlal jsem a vedl Erika k sobě do ložnice. Posadil jsem se na postel a on si sedl ke mě. Mlčky jsme ho objal. Najednou se odtrhl. než jsem se stihl zeptat, políbil mě na rty. "Budu muset jít..." odtrhl jsem se. "Jo...chápu..." odtáhl se smutně. Zvedl jsem se a šel za Nobuem do obýváku. Bylo kolem něj asi 5 dalších týpků. "Máme plán pane. Pokud je Vaše sestra zde, můžeme budovu obklíčit..."

Erik

Seb odešel a mě tady nechal. Rozhlédl jsem se a spatřil otevřený balkon. Zvedl jsem se a rozešel k němu. Vyšel jsem ven a podíval se na odpolední slunce, jak se sklání nad mořskou zátokou, u které naše město leželo. Viděl jsem přístav, lodě, loděnice, tankery a já nevím co všechno ještě. K mým uším doléhal křik racků a zvuky z doků. Vzpomněl jsem si Donnieho a Terry, jak jsme si v mém rodném městě hrávali na pláži, koupali se v mělčinách a cvachtali ve vlnách. Vyndal jsem mobil a zamyslel se. Komu mám napsat jako prvnímu? Rozhodl jsme se pro Donnieho. 
E: Čau
D: Zdar brácho. Je mi líto, co se stalo. Tvoje máti nám to řekla.
E: Jo, díky...Hele, co Terry?
D: Je jí na nic. A ptala se na Toshiro.
E: Přišla o obě zadní. Dojdu pro ní,jenom počkej chvíli.
D: Ok
Vyšel jsem z pokoje a chtěl jít dolů, když jsem zaslechl hlasy. Toshiro Seb nechal dole, to vím jistě. "...myslíte si pane, že to byl dobrý nápad?" ten hlas byl Nobua. "Ne, to rozhodně ne, ale...ohrozilo by nás. Myslím, že Ryota udělal dobře, jenom škoda že při tom zemřel." Seb zněl nejistě. "Hmm...ale co kdyby to ten polda nedal? Nezabil ho Ryota zbytečně?" ptal se někdo cizí. "Byl pouze kousek od odhalení. Ten prsten by ho dovedl ke mě a byl by konec." zapíral hned Erik. "Ale je tam víc policistů a ten důkaz tam po něm zůstal. Mohl by to odhalit někdo jiný." ozval se zase někdo jiný. "Ne. Erikův otec byl špička v oboru. Nikdo jiný takový tam není. Proto musel pryč." bouchl Seb do stolu. Srdce se mi málem zastavilo. On nechal zabít mého otce?! "Se-Sebastiane?" vyšel jsem zpoza rohu, za kterým jsem se schovával. "Eriku?!" otočil se prudce úplně bledý Seb. "Tys..." do očí se mi nahrnuli slzy vzteku. "Ne, Eriku, poslouchej..." udělal ke mě pár kroků, ale já ucouvl. "Nechápu, jak jsi mi mohl tohle udělat...Proč?!" vzlykal jsem. "Eriku, bylo to nutné." řekl pevně a zase se přiblížil. "Bylo nutné zabít mého otce jenom proto, abys byl ty v pohodě?! To bylo nutné?! Jsi takový sobec..." oběhl jsem ho a vyrazil ven. Běžel jsem prostě někam a bylo mi i jedno kam.

Sebastian

Do prdele, to snad ne. "Eriku!" vyběhl jsem za ním, ale brzo se mi ztratil v křivolakých uličkách vedoucích k dokům u přístavu. "Do řiti..." zaklel jsem a vztekle zastavil. Má pravdu. jsem jenom sobec. Jak jsme mohl být tak tupý? Jakou mám záruku, že na to nepřijde někdo jiný. A jakou jsme měl záruku, že na to nepřijde ani on...Sesunul jsme se podél zdi na zem a dlaň složil do dlaní. Proč se tohle děje...Proč se tohle všechno děje zrovna mě?! Proč...

Erik

Ocitl jsem se u doků. Výborně. Tady to neznám a ještě k tomu se stmívá. Snažil jsem se najít nějaký záchranný bod, ale nikde nic. Kolem byli jenom kovové sklady a tma. A pach ryb, fuj...Šel jsem dál a narazil na nějaký větší sklad. Ihned jsme ho poznal. Tady by měla být Mai! Ale nevím, jestli bych jí měl zachránit...hm...ale ona za nic nemůže, tak jí ven dostanu. Opatrně jsme se připlížil ke vchodu. "...kdy přijde šéfová?" uslyšel jsme nějaké chlapa. "Hele, co já vím, tak za chvilku by tady měla bejt. Jenom doufám, že tu už nebudeme dlouho voxidovat, páč mi je zima." ozval se druhý. V jiné uličce zarachotilo auto. Skočil jsem do stínu budovy. Najednou mě zase přemohly slzy a já se složil podél zdi na zem. Složil jsem obličej do dlaní. Proč se mi tohle děje...proč se na něj nedokážu naštvat? Proč? Auto zastavilo kousek ode mě. Vykoukl jsem a přes slzy viděl ženskou postavu, jak vystupuje z auta. Když vystoupila celá, poznal jsem jí. Málem jsem vykřikl, ale stihl jsme si zacpat pusu. Byla to...než jsem si to stihl domyslet, sklouzla mi ruka, o kterou jsem se opíral o zem, a já před ní poroučel na zem. Praštil jsme se do hlavy a ztratil vědomí.

...o několik hodin dříve...

Mai

Oči se mi zalily slzami. "Proč jste to udělal?" zeptala jsem se rozechvěle. "Moje šéfová si to přála a já jí musím vyhovět. Jinak mě zabije." řekl potichu Steve. "Omlouvám se ti, ale...neměl jsem na výběr." přišel ke mě. "A na co potřebuje Vaše šéfová mě?" zeptala jsem se mezi vzlyky. "Potřebuje sem přilákat tvého bratra, chce se mu za něco pomstít, víš? Sám to nechápu, ale neboj se...tobě nechceme ublížit." sedl si blíž ke mě. "Dobře. tak já neuteču a Vy byste mě mohl rozvázat, co Vy na to?" navrhla jsem mu. "Odvážu tě." souhlasil a sundal mi provazy, takže jsem si sedla k němu. "Steve?" zeptala jsme se. "Hm?" zavrněl. "Až přijde Sebík a tvoje šéfová si to s ním vyřídí, půjdete s námi?" položila jsem otázku. To ho zarazilo. "Jo, tak jo..." kývl. Opřela jsem se o něj a začala usínat. Za chvíli jsem už spala jako špalek.

...o několik hodin později...

Mai

"Mai, vstávej...někoho dalšího zajali." vzbudil mě Steve. "A koho?" protřela jsem si oči. "Nevím, půjdu se podívat." opatrně se zvedl a vyšel ze dveří. Chvíli jsme čekala, když dovnitř Steve a ještě další dva pánové přitáhli toho černovlasého kluka. Erik nebo Dean, to si nepamatuju...Hodili ho na zem vedle mě. "Hlídej oba." rozkázal jeden pán Stevovi. "Ano..." řekl podřadně Steve a sedl si ke mě. Ti pánové odešli. "Znáš ho?" zeptal se mě hned. "Jo, to je Erik." konečně jsem si vzpomněla na jméno toho kluka. "A kdo to je?" ptal se dychtivě. "Zná se se Sebíkem. Je to jeho kamarád a pracuje s ním A zachránil mě před takovým ošklivým pánem, co mě chtěl unést." vykládala jsem. "Aha, ok..." sklopil oči. Najednou se dveře rozlétly a v nich stála mě známá žena. Vykřikla jsem a schovala se za Steva. 

Já vím, jsem svině, ale já musela :D ještě stále nevím konec :,D přítel mi říkal, ať to ukončím špatně, že by to bylo dobro pro celý svět (to se dalo čekat, je to yurista... :D)...nebo možná nechám otevřený konec a pak přidám dva epilogy...