You and I |KOREKCE|

Devátá kapitola

Sebastian

Ráno mě pustili z nemocnice, takže jsem zamířil domů. Dost jsem pospíchal a vtrhl do domu. Hledal jsem stopy po Mai nebo Erikovi, ale nikde nic. Vyběhl jsem do patra a hledal. "Nedupej tak, vzbudíš Mai." zabručel na mě Erik a vyšel z mé ložnice. Protíral si oči a prohlížel si mě. "Je v pořádku?" zeptal jsem se. "Ne, znásilnil jsem jí, zabil a zakopal...jistě, že je v pořádku." zamumlal a natáhl si triko. "Díky..." objal jsem ho. "Nech mě..." zabručel. "Co se děje?" zeptal jsem se. "Ale nic. Už půjdu." odsekl a odešel dolů, kde se dooblékl a zmizel. Mávl jsem nad tím rukou. Uvidím v práci. Vešel jsem do rodičovské ložnice a podíval se na sejf. Překvapilo mě, že je otevřený. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl obálku. Byla lehce zmuchlaná. Divné...Vytáhl jsem dopis a rychle prolítl očima řádky tátova rukopisu. "Co-cože?!" vyhrkl jsem a pro jistotu si to přečetl ještě jednou, abych se ujistil. Opravdu. Bylo to tam. Moje domněnky se potvrdili. Můj otec byl Hádés. A Erik si to musel přečíst. Sice nevím jak, ale musel. Zeptám se ho na to. Jenom doufám, že mě nepráskne. Ale co otec myslel tím, že někdo od něj přijde?

Erik

Šel jsem domů a nezapomněl za sebou pořádně bouchnout dveřmi. Toshiro vyskočila a zmizela pod kredencem. Nasypal jsem jí granule, takže vylezla a pustila se do nich. Kouknul jsem na hodiny a viděl, že už budu muset do práce. Absolutně se mi nechtělo, ale musím. Sbalil jsem si věci a potupně vyrazil do práce.
"Dobrý den..." pozdravil jsem zdrceně sekretářku, která mi ani neodpověděla a vešel dovnitř. "Eriku! Dobře, že jdeš, chci s tebou o něčem mluvit." zahlaholil od stolu Sebastian. "Hm..." zavrčel jsem. "Tys...četl ten dopis od mého otce?" řekl pomalu. On to poznal? A sakra..."Ano, četl." řekl jsme sebejistě, ikdyž v nitru jsem se krčil jako malé dítě. "Neřekneš to nikomu? Prosím..." zaprosil Sebastian a já se zamračil. "Můj otec nad tímhle strávil posledních 20 let života a Vy jste to, co hledal! Ne...já mu to musím říct." vyhrkl jsem. "Eriku, prosím..." zopakoval. Vyndal jsem mobil, ale po chvíli jsem ho zase uklidil. "Neudělám to." řekl jsem. "Proč?" Sebastian vstal a šel ke mě. "Protože..." začal jsem a uvažoval nad tím, co řeknu. "...protože Vás miluju..."  políbil jsem ho na hladké rty. Když jsem se odtrhl, z očí mi tekly slzy. Sebastian si mě prohlížel neutrálním výrazem. Dost jsem se bál jeho reakce.

Sebastian

On mě políbil. Nevím, jak reagovat. Objal jsem ho a taky ho políbil. "Neřeknu to nikomu, už jenom kvůli Vám..." zamumlal. "Nevykej mi. Jsem Sebastian." usmál jsem se na něj. Objímal jsem ho a hladil po zádech. "P-pa-pane?!" ozvalo se ode dveří. "Lizzie? Co tu děláš?" otočil jsem se na ní a pustil jsem Erika. "Vy? On? Cože?!" koktala vyděšeně. "Lizzie, prosím, klid..." snažil jsem se jí zklidnit, ale bylo pozdě. "Vy jste gay a o mě nemáte zájem!" vypískla a do očí se jí nahrnuly slzy. Přešel jsem k ní a pokusil se jí obejmout, ale vlepila mi facku. "Nepřiližujte se ke mě vy hnusáku!" křičela. Při pádu jsem se praštil o něco a omdlel. 

Erik

Překvapeně jsem si to prohlížel. Když se Sebastian nezvedal, klekl jsem si k němu. "Sebastiane!" zatřásl jsem s ním. Lizzie utekla, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. "Sebastiane, prosím!" zatřásl jsem s ním po druhé. "E-riku..." zamumlal. Objal jsem ho. Cítil jsem, jak mi dal svoje dlaně na záda. "Víš o tom, že tě miluju?" zamumlal tiše. "Já vím..." usmál jsem se na něj se slzami v očích. Políbil mě. "Zvládneš se postavit?" zeptal jsem se ho starostlivě. "Snad jo..." pomohl jsem mu na nohy a objal ho. "Jsem v pořádku." ujistil mě. "Kam šla Lizzie?" zeptal jsem se ho. "Nevím, ale...nevěděl jsem, že mě miluje...zavolám jí..." řekl nesměle, pustil mě a vytáhl mobil. "Lizzie? Kde jsi?" zeptal se. "Zajímá mě...ano, zajímá...nevěděl jsem, že mě miluješ. Vážně jsem to nevěděl...." mumlal. "Dobře...dobře...sbohem..." dokončil hovor a vypnul mobil. "Co se stalo?" zeptal jsem se ho. "Dala výpověď...a má zlomené srdce..." šeptl. "To..je mi líto..." řekl jsem smutně. "Půjdu domů dřív. Mai ještě bude ve škole, pak pro ní dojedu. Jdeš?" otočil se. "Jdu." kývl jsem. Chytil mě za ruku a vedl ven. Vstoupili jsme do výtahu. Hned jak se zavřeli dveře, přitiskl mě ke stěně a vášnivě políbil. Dost jsem se lekl, ale nechal jsem ho. "Tak dlouho jsem na tebe čekal..." pošeptal mi, když jsme přijeli dolů. Usmál jsem se a dost zčervenal. Vyvedl mě ven a vedl k autu. Sedl jsem si na místo spolujezdce a připoutal se. "Jedeme?" ujistil se. "Ano." usmál jsem se. Sebastian nastartoval a vyjel. Zadíval jsem se z okénka a sledoval ubíhající krajinu plnou domků a obchodů, prostě rušné město. Napadla mě otázka. "Sebe?" otočil jsem se na něj. "Hm?" zavrněl a dál se věnoval jízdě. "Už mi řekneš, co jsi měl s mým bratrem?" zeptal jsem se. "Je to složitý, ale...jo, povím ti to." řekl a zahnul. Zastavil na parkovišti. "Zavři oči a nedívej se." poručil. Pokrčil jsem rameny a zavřel je. Vyvedl mě ven a táhl mě někam. "Kam jdeme?" zeptal jsem se. "Uvidíš..." zamumlal. "Můžeš." Sundal jsem ruce z očí a rozhlédl se. Stáli jsme na hřbitově. Přede mnou byl hrob. "Dean Barney..." přečetl jsem jméno na náhrobním kameni. "Deana jsem poznal na škole. Bylo mi čerstvě 15 a jemu taky...spřátelili jsme  se a jednoho dne...mě políbil. Opětoval jsem mu lásku a chtěl s ním být navždy. Pak ale...o rok později..." do očí se mu nahrnuli slzy. Objal jsem ho a tišil. "Dean byl tvůj přítel? Proto jsi mi to nechtěl říct?" zeptal jsem se. Kývl a taky mě objal. "Ale proč já?" zeptal jsem se. "Jsi mu podobný...tak moc...připomínáš mi." mumlal. "Ale já jsem jiný v chování..." odporoval jsem mu. "Vzhled je téměř shodný a tvoje chování...prostě se mi líbíš takový, jaký jsi..." usmál se. Utřel jsem mu slzy a pohladil ho po vlasech. "Ty jsi strávil s Deanem...14 let?" zeptal se. "Jo...byl to takový ten typický velký bráška...dal mi moji současnou kočku, Toshiro." popsal jsem stručně. "Chápu. Hele, půjdem ke mě, začíná být zima." přerušil Seb naše rozhovory a táhl mě k autu. Nasedl jsem k němu. "Vydrž, volá mi Mai..." pošeptal a zvedl to. "Mai?...Cože, co se děje?!..Co prosím?!... Jsi v pořádku?!...Hned....ano...Už jedu Mai, vydrž...neboj se, všechno bude v pořádku..." začínal panikařit. "Ano, tady Smithwood. Ano, Mai je moje sestra....Ano...ano...udělám cokkoliv, hlavně jí neubližujte...ano...ano...ne....nashle..." zavěsil a dal si hlavu do dlaní. "Sebe, co se děje?" zeptal jsem se. "Unesli Mai. A chtějí mě..." zavzlykal. "Cože?!" vyhrkl jsem.