Danger | Vkook |

2.

Další den ráno, hned po tom co jsem vypnul ten nesnesitelně hnusný zvuk, svého budíku, jsem zůstal na dalších několik minut ležet ve své posteli. Převaloval jsem se ze strany na stranu a snažil se přijít na způsob, jak rodičům oznámit moje plány na dnešní večer. 

Nebyl jsem to dítě, které chodí pozdě večer domů a které dělá problémy. Nikdy jsem rodiče nemusel prosit o svolení na různé akce či večírky, jelikož jsem na žádné nechodil. Nebyl jsem ani ten typ člověka, který by byl celý den zavřený ve svém pokoji a učil se. Byl jsem kluk, který trávil čas se svou kamarádkou Lee. Buď jsme čas trávily u mě nebo u ní doma.

Bohužel Lee, byla přesný opak mě. Ráda se bavila. Chodila večer na různé večírky a užívala si života. A dneska přišel podle Lee den, kdy i já si mám užít svůj život. 

Popravdě, byl jsem velice překvapen, když mi včera po škole jasně oznámila, že na tenhle večírek musím taky. Zpočátku jsem nechápal proč a snažil se z toho jakkoliv vymluvit, jenže jsem nemohl odporovat někomu koho mám rád a kdo se jmenuje Lee. Byla to dívka, která dokázala každého přemluvit a to stačilo pouze jediné slovo. Nemusela být nějak nepříjemná, prostě řekla pravdu. Pravdu o tom jak zkurvený mám život. A víte co? Měla pravdu. 

"Jungkook? Máš připravenou snídani." ozvala se zpoza dveří má matka, která lehce zaklepala na dveře. 

"Dobře, už jdu." ozval jsem se nazpět a vstal z postele. Popadl jsem do ruky svůj mobil a vydal se ze svého pokoje dolů do voňavé kuchyně. "Palačinky?" oblízl jsem si rty, když jsem přišel do kuchyně a posadil se na barovou stoličku. "Dobré ráno." dodal jsem, když jsem si upil ze svého hrnku černý čaj a usmál se na rodiče, kteří mě pozdravily nazpět. "Mohu mít otázku?" zeptal jsem se, když jsem snědl první sousto. 

"Ale jistě, zlato." usmála se na mě máma, která seděla naproti mě a s úsměvem na rtech mě sledovala. 

"Lee, mě poprosila, jestli bych s ní dneska nešel na jednu menší party, k její kamarádce. Nebude tam moc lidí, jenom já, Lee, jeden kluk, který chodí s Lee do třídy a pár jejích dalších kamarádek." zašeptal jsem a sklopil hlavu. 

"No, moc se mi to nelíbí." pokroutila hlavou máma a já si povzdychl. 

**

Po ukončení třetí vyučovací hodiny jsem se zastavil u své skříňky. Batoh, který jsem měl na zádech jsem schoval do skříňky a s menším průhledným sáčkem jsem došel do jídelny. Bylo na naší škole zvykem, že si občas studenti berou oběd  domova tak jako já dneska. Usedl jsem k prázdnému stolu, který se nacházel přesně uprostřed jídelny a vyhlížel Lee. 

"Kook. Konečně jsem tě našla, bože tady je lidí, to by se člověk zbláznil." zasmála se Lee, když si sedla naproti mě s červeným tácem na kterém měla položené školní jídlo a pití. 

"Lee, vždycky tu sedíme." pronesl jsem a zakousl se do svého sendviče. 

"Já vím, ale tak musela jsem si vymyslet něco abych se omluvila za své zpoždění." mávla rukou a pustila se s chutí do jídla. "Mluvil jsi už s rodiči? Dovolí ti to?" nadzvedla obočí, když si do úst vkládala něco co mělo být podle všeho kousek masa. 

Bože, nechápu jak jí jídlo ze školní jídelny může tak chutnat.

"No, byl to zajímavý rozhovor, ale nakonec souhlasily pod jednou podmínkou." usmála jsem se a rukou setřel koutky úst. 

"Podmínkou? Jakou podmínkou?" vyptávala se okamžitě.

"Pod podmínkou, že do jedné hodiny budu doma Lee. Bože, to nemá cenu tam ani chodit." vyhodil jsem ruce do vzduchu. Ucítil jsem, jak má ruka o něco zavadila a následně se ozvala hlasitá rána, která se ozvala přesně za mými zády. Uviděl jsem Lee, jak pouze otevřela pusu a vykulila své oči. Opatrně jsem se otočil a spatřil svého nového spolužáka společně s jeho partou jak stojí za mými zády. Podíval jsem se na zem a zpět na svého spolužáka. 

"M-moc se omlouvám." zakoktal jsem a podíval se na Lee, s prosbou v očích, aby mě zachránila. Jenže, ona jenom pokrčila rameny a dál se cpala tím blafem, které tu nazývají jídlo. 

"To je všechno co mi k tomu řekneš? Jenom, že se omlouváš?! To byl můj oběd hňupe!" vykřikl tak nahlas, že se celá jídelna otočila naším směrem. Skvělí. 

"Koupím ti nový oběd. Opravdu mě to mrzí." 

"Jo to by jsi měl, ale teď už na něj nemám chuť!" vyprskl a pokroutil naštvaně hlavou. "Debile." zavrčel a společně s jeho partou odešel ke stolu, který byl hned vedle toho našeho. 

"Děkuji, opravdu moc děkuji za veškerou podporu Lee. Jsi vážně nejlepší kamarádka." pronesl jsem ironicky a pokroutil hlavou. 

"Já vím Kook, proto mě máš tak moc rád." mrkla na mě a já se zasmál. "Kook?"

"Ano Lee?" podíval jsem na ní. 

"Proč se sem ten tvůj spolužák kouká? Je to dost divné." zašeptala a já polkl. Pomalu jsem natočil hlavu abych se přesvědčil o tom co Lee řekla. "Nekouká sem." přesvědčil jsem jí a usmál se. 

"Ale jo, teď zase." opět jsem natočil hlavu a uviděl ho jak si povídá s někým, kdo seděl naproti němu. 

"Ne Lee, nekouká sem a už toho nech. Mám pocit, že mi na další hodině matematiky vyhrneš všechny orgány. Nejdříve jsem do něho vrazil a teď mu vyhodil z rukou jeho oběd. Na jednu stranu by mi měl poděkovat, jelikož to co tu nandavají se nedá říkat jídlo." pokrčil jsem rameny a zasmál se. 

"Hej, neznamená, že když to nechutná tobě, tak to nechutná všem." vyplázla na mě jazyk. Uslyšel jsem smích vedlejšího stolu, který mě donutil se otočit, jenže když jsem se otočil smích utichl. 

"Oni tam jdou taky?" ukázal jsem nenápadně za sebe.

"Nevím, je to party pro veřejnost takže asi jo. Víš podle toho co jsem četla chodí na party dost často." 

"Nikam nejdu." řekl jsem okamžitě.

"Cože?! Jenom kvůli tomu že tam jdou možná i oni?"

"Jo, přesně tak Lee."