Danger | Vkook |

19

* O několik dní později * 

Je to již několik dní co jsem uvězněn mezi čtyřmi stěnami. Je tu pouze malé okénko, kterým každé ráno pozoruji východ slunce, a představuji si svůj další neobyčejný den. Hned potom co jsme se vrátily z opuštěné louky, jsem byl odvlečen pryč z pohledu Kookiho a jeho strýce. Jediné co jsem zahlídl předtím, než mě šouply sem byl Kookie, který se snažil vytrhnout ze strýcova sevření a rozeběhnout se zamnou. Jenže bylo pozdě. Mé tělo bylo následně pohozeno na tvrdou a chladnou zem. Hlavou jsem se udeřil do země a zasyčel bolestí. Poslední co jsem slyšel byl jeho hlas, který volal mé jméno, předtím než jsem upadl do spánku a probudil se až další den ráno. 

A tak teď jako několik dní předtím jsem seděl v rohu místnosti a očekával jako vždy co se bude dít dále. Hned jak jsem uslyšel kroky, jsem se zvedl a došel ke dveřím. "Halo!" vyhrkl jsem a bouchl do dveří a menším otvorem uprostřed. "Je tu někdo!" vyhrkl jsem znovu. Bylo mi jasné, že tu někdo je a neodpoví mi, jako ostatní dny, ale nějak v hluboko v sobě jsem doufal, že se ozve Kookie-ho hlas, který mi řekne, že je vše v pořádku a my se společně vrátíme zpět ke klukům. Jenže nestalo se tomu tak. Místo Kookie-ho se objevil přede dveřmi jeho strýc společně s jeho posilami. Bylo velice vtipné, že chlap, který je podle všeho největší hrozbou pro nás mafiány je vlastně posera, který musí mít za svou prdelí několik namakaných chlapů, kteří riskují  svůj život, kvůli němu. Pff.

"Kde je Kookie?!" vyhrkl jsem a zamračil se. 

Jeho strýc se hlasitě zasmál a kývl na znak aby někdo z těch pěti blbců otevřeli dveře do místnosti, kde se nacházím. Odstoupil jsem a vyčkával na moment, kdy se dveře otevřou. Hned o tom co se otevřeli vešel dovnitř a opřel se o zeď. "Jediné co tě zajímá je můj synovec? Neměl by jsi mi spíše klást otázky typu; "Jak dlouho tu ještě budu?" nadzvedl obočí "Co semnou provedete?" uchechtl se a vytáhl z opasku svou zbraň, "Kdy mě zabijete?" 

"Kde je Kookie?!" svou otázku jsem zopakoval. Nezastrašil mě. O to mu šlo. Zastrašit mě tím, že mě zabije. 

Hlasitě vydechl a zbraň dal zpět za opasek. "Kookie se má dobře, víš trénují ho ti nejlepší. Jenže pořád to není ono. Zdá se mi, že se neumí do toho boje opřít tak jak by měl, znáš to. Je to otázka na život a na smrt. Můj synovec jaksi nemůže pochopit to, že tady se mu nic hrozného nestane, ano má pár zlomenin, pohmožděnin a modřin na obličeji. Kdyby byl venku je dávno mrtví." uchechtl se jako by to co právě řekl byla sranda. Zamračil jsem se. "Proto jsi tu ty milý Taehyung-e. Dáš mu motivaci se prát a bojovat tak jak se má." zasmál se. 

Než jsem stačil cokoliv říci mě chytly dvě silné a velké paže. "Co to děláte?" vyhrkl jsem a snažil se nějak dostat z jejich sevření. S jejich pomocí, i když nechtěně jsem došel do velké místnosti, všiml jsem si že v pravém rohu je boxovací pytel, několik žíněnek, a dokonce i několik posilovacích strojů. Došli jsme doprostřed této místnosti. Lano které vyselo ze stropu obmotali kolem mého zápěstí tak silně, že jsem si byl jist, že se mi zarývá do kůže. Dalo by se říci, že jsem vysel a vyčkával na to co bude dále. Než jsem se nadál na mé tváři se ocitla cizí pěst, krev se valila z mých úst dolů po bradě až na mé tričko. 

"Tohle ho musí nabudit k tomu aby ukázal že je po mě." zašeptal jeho strýc, přesně v ten moment, kdy se otevřeli dveře a v nich se objevil Kookie. 

 "Tae!" vyhrkl a rozeběhl se ke mě, jenže se tu objevily z ničeho nic další čtyři muži v černém a zabránily mu tak doběhnout až ke mě. "Strýci o co tu jde?" vyhrkl a stoupl si pod jedno ze světel. Popravdě, zhrozil jsem se, když jsem spatřil jeho tvář, která už nenesla žádný kousek jeho bledé barvy, ale mordo fialové. 

"Je to naprosto jednoduché." ušklíbl se. "Tady Tae se sám nabídl, že mi pomůže v tobě probudit něco co máš ukryto v sobě." popravdě, tohle jsem nečekal! Kookie se na mě rychle podíval, jako by chtěl vědět ode mě zda je to pravda nebo ne. Chtěl jsem zakroutit hlavou v záporu, jenže si přede mě stoupl jeden z těch blbců a zabránil mi tak ve výhledu na Kookie. 

"Nevěřím." 

"Ale ano, je to tak. Pokud se konečně nezačneš prát tak skončí špatně." zasmál se a tím to všechno začalo. Dva chlapy se otočily směrem ke mě a začaly do mě mlátit hlava nehlava. 

Po několika dalších minutách jsem nechal své tělo dopadnout na zem. Začal jsem kašlat krev a syčet bolestí, která se šířila celým mým tělem. "Tae!" jeho hlas. Byl jako ukolébavka. "Omlouvám se." zašeptal zlomeně, když si klekl vedle mě a uchopil tvář do svých dlaní. "Můžu za to já. Hrozně mě to mrzí." 

"Nemůžeš za nic." vydechl jsem předtím, než jsem zavřel oči a spatřil před sebou pouze jenom tmu.