Danger | Vkook |

15.

Seděl jsem na posteli a koukal se ven z okna. Zrovna pršelo. Miluji déšť. Došel jsem k oknu, které jsem otevřel a posadil se na parapet. Nohy jsem vystrčil ven a zavřel oči. Díky stříšce, kterou mám nad oknem jsem byl stále suchý. Začal jsem přemýšlet o tom, jak oznámím rodičům, že zítra nejdu do školy. Nechtělo se mi tak, to za prvé a za druhé, necítil jsem se na to. Stále jsem měl pocit, jako by tu byl někdo semnou a byl připraven mi jakkoliv ublížit. Nebyl jsem připraven jít do školy, i když se opak zdál pravdou. Nedával jsem nikdy moc najevo své city ani pocity, jako teď. Raději dělám, že je všechno v pořádku, než abych byl vyslýchán rodiči. 

"Kookie?" ozval se ze dveří hlas mé matky, rychle jsem slezl z okna a lehl si do postele. "Jenom jsem ti přišla říct, že tu ráno až se probudíš nebudeme. Otec  jde do práce velmi brzy a já jdu na přednášku." posadila se vedle mě na postel a já přikývl. "Není ti dobře?" 

"Moc ne." zašeptal jsem a peřinu si přitáhl ještě blíže ke krku. Matka mi dala svou dlaň na čelo a zamračila se. 

"Teplotu nemáš." 

"Bolí mě v krku. Asi jsem jenom nastydl." pokrčil rameny a ona chápavě přikývla. 

"Udělám ti čaj a donesu nějaký pastilky na bolest." dala mi pusu na čelo a odešla. Byl jsem opravdu rád, že mi tohle zbaštila a nevyptávala se na nic jiného. Přetočil jsem se na druhý bok a sáhl po svém mobilu, který ležel na druhé straně postele. 

Měl jsem několik zmeškaných hovorů od Lee a neznámých čísel, stejně tak jako několik nepřečtených zpráv. 

- Neznámé číslo  -

Kookie, Lee má o tebe velký strach, a my taky. Ozvi se nám. J- Hope.

- Neznámé číslo - 

Co to do tebe vjelo Kookie? Máme o tebe všichni opravdu strach, hlavně Lee a o Taehyung - ovy radši ani nemluvím. Jin 

- Neznámé číslo - 

Sakra Kookie co to byla za divadlo? Já chápu, že jsi zraněný Kookie, ale máme tě rádi a máme o tebe strach. Chudák Lee. Tohle si od tebe nezasloužila. - Jimin

-Neznámé číslo - 

Kookie? Jsi v pořádku? Kdyby sis chtěl s někým promluvit o tom co se stalo. Moje číslo už znáš. Suga

- Neznámé číslo - 

Vím, že mě nenávidíš, věř mi taky se nenávidím, ale tohle je náš život. Udělal bych pro Lee cokoliv jen aby byla v bezpečí. Nevíš jak moc mi na ní záleží, jak moc jí miluji. Je pro mě vším. Nikdy jsem nevěděl jaký je to pocit mít někoho rád a teď to díky ní vím. Lee je pro mě všechno. Nechci aby jste se kvůli našem věcem přestali kamarádit, vaše přátelství je velmi zvláštní. Vždy o tobě tak hezky mluví až mě někdy donutí žárlit. Má tě opravdu moc ráda, tak prosím zvaž svá slova a své činy. Namjoon

- Neznámé číslo - 

Já.... omlouvám se za to, že jsem kdy vstoupil do tvého života. Odpusť mi. Taehyung

- Lee BFF - 

Kookie, je mi opravdu moc líto, do jaké situace jsi se dostal. A ještě víc je mi to líto, když vím, že je to kvůli mě. Neměla jsem dopustit aby to zašlo takhle daleko. Doufám, že si zítra ve škole o všem promluvíme a vyřešíme to. Jsi můj jediný nejlepší přítel Kookie, nechci o tebe přijít, ale nechci přijít ani o kluky. Záleží mi na tobě. Vždy tě budu mít ráda, i kdyby jsi mě nenáviděl, vždy tu budu pro tebe. Lee

Mé pocity byla smíšené. Opravdu. Na jednu stranu, jsem jim chtěl všem odepsat, ale na druhou stranu si to nezasloužily. Chtělo se mi brečet a křičet dohromady. Svůj bílý polštář, jsem si položil na ústa a začal z plných plic křičet. Nechtěl jsem, aby mě rodiče slyšely, proto ten polštář. Nevěděl jsem co si teď mám myslet. Byl jsem zmatený. A to opravdu hodně. Nakonec jsem se rozhodl, že odepíšu pouze jednomu člověku. 

Vím, že by jsi pro ni udělal cokoliv, to i já. Je to moje nejlepší kamarádka a budu jí chránit, dokonce i před sebou samotným. Je mi líto, že to dopadlo takhle. I když to teď bude jiný, stále tu budu pro ni, ať se děje co se děje. Jenom tě chci poprosit o jednu věc. Postarej se o ní jako o princeznu Namjoone, protože ona si to zaslouží. - Kookie

Klikl jsem na tlačítko odeslat a mobil položil vedle sebe. Po několik dalším minutách, mi přišla další esemeska. Postavil jsem se z postele a přešel ke skříni ze které jsme vytáhl velkou četnou cestovní tašku a začal do ní házet všechno své oblečení. Když jsem měl skříň prázdnou, přistoupil jsem k poličkám, na které jsem měl několik fotek, jako první jsem do tašky dal fotku své rodiny, a následně fotu s Lee. "Bude mi to tu chybět." zašeptal jsem, když jsem uslyšel otevření svého okna.  

"Já vím, že jo, ale děláš správnou věc. Zachránil jsi život, svým rodičům, své kamarádce a dokonce i těm šesti blbců, kvůli kterým jsi byl v tak pekelný situaci. Ale nezapomeň, že i já jsem tvá rodina Kookie, a vždycky budu." vydechl chladně, když dopadl na mou postel a vzal do ruky můj mobil. "Měl by sis přečíst, svou poslední zprávu, předtím než odejdeme." hodil po mě mobil a já se nechápavě zamračil. "Nebudu riskovat to že máš v mobilu nějaký čip aby tě našli." vysvětli mi a já chápavě přikývl.

Odemkl jsem mobil a přečetl si zprávu. 

- Namjoon -

Kookie? Vůbec se mi nelíbí to co jsi napsal? Jak jsi to myslel postarej se o ní, zní to jako by jsi jel pryč. 

Já vím že si to zaslouží, a taky se o to snažím. Ale opravdu se nějak bojím co tím myslíš. Měl by ses jí ozvat.

"Kecy." vydechl jsem a mobil hodil zpět na postel. "Myslím, že jsem připraven." vydechl jsem postavil se s taškou k oknu. 

"Děláš správnou věc." poplácal mě po zádech a já sykl bolestí. "Modřiny?" zeptal se a já přikývl. "Musel jsem to udělat aby to vypadalo přesvědčivě." 

"Stejně jako výbuch skladiště? Řekl jsi, že to nevybuchne." zamračil jsem se a tašku hodil z okna ven. 

"Byl jsem nedaleko, a všechno sledoval  zpovzdálí, neměl jsem v plánu aby to vybuchlo s tebou uvnitř. To by se pak můj plán na sto procent rozpadl, zmáčkl jsem knoflík až v moment, když jste byly dostatečný kus od skladiště." vysvětlil mi a já se zamračil ještě více. 

"Kecy." 

"Říkej si tomu jak chceš synovče." zasmál se seskočil z mého okna ven na měkkou trávu. Já se naposledy rozhlédl po své pokoji a sklopil hlavu. Dělám správnou věc, zachraňuji tím život nejenom svým rodičům, ale i svým kamarádům. 

Vydechl jsem, když jsem dopadl na zem a popadl svou tašku se kterou jsem došel na druhou stranu chodníku, tašku jsem dal na zadní sedadla a posadil se na místo spolujezdce. "Připraven na nový život?"

"Co kdybych řekl, že ne?" 

"Pozdě." usmál se a vyjel po cestě pro mě neznámo kam. 

***

Prosím nezabíjejte mě :D 

Miluju vás! <3