Danger | Vkook |

5.

Když jsem se konečně dostal před školní budovu ulevil jsem se. Zhluboka jsem se nadechl a naposledy se rozhlédl kolem sebe. Celou cestu do školy jsem měl takový pocit jako by mě někdo sledoval. Připadalo mi, že každým mým krokem je dotyčná osoba o dva kroky blíže ke mě. Byl to opravdu divný pocit. Možná se mi to jenom zdálo a nikdo mě nesledoval, jenže jak si mohu být jistý. Viděl jsem kluka, kluka v mém věku jak zabil nevinného člověka. Je samozřejmý, že já jsem další na řadě. 

Hlasitě jsem si zívl a upravil si své černé vlasy. Hlasitě jsem vykřikl, když se kolem mých ramen objevily ruce. "Leee!" chytl jsem se za srdce a hlasitě oddechoval. "Tohle už mi nedělej." zašeptal jsem a podíval se jí do očí. 

"Kookie, byl to jenom vtip." zasmála se a já zakroutil hlavou.  

"Řekl jsem, aby jsi to už víckrát nedělala!" zavrčel jsem naštvaně až možná více nahlas než jsem chtěl. Byla pravda, že pár lidí se na nás otočila, takže to nebylo asi úplně tak tichý. "J-já... omlouvám se." zamrmlal jsem předtím, než jsem se otočil zády k ní a vydal se rychlím krokem do budovy. Cestou jsem ještě pohledem zavadil o Taehyunga, který stál u svého auta společně s jeho partou mafiánu a celé tohle divadlo sledovaly. 

Hned jak jsem se dostal na pánské záchody jsem se opřel dlaněmi o umyvadlo a zhluboka se nadechoval. Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle a vyděsil se. Velké kruhy pod očima kvůli nedostatku spánku. Večer jsem usnul, ale pouze na pět minut, jelikož jsem pak ve své hlavě slyšel pouze jediný zvuk, který mi trhal uši-  výstřel. "Jsi v pohodě?" ozval se zamnou známý hlas. Otočil jsem se a spatřil Jimina, který stál ve dveřích a sledoval mě. 

"Jo, proč bych neměl být." ušklíbl jsem se a narovnal si svou tašku na rameni. "Jsem úplně v pohodě, nevidíš?" ironicky jsem se zasmál a strčil do něho tak aby mi ustoupil z cesty a já mohl projít. 

Posadil jsem se a své oblíbené místo ve třídě, což byla poslední lavice u okna. Na lavici jsem položil vše potřebné pro výuku a sledoval hodiny visící na stěně. Je možné, že už chci z tohoto blázince pryč? 

Postavil jsem se stejně jako celá třída, když vešel učitel s úsměvem na tváři. Už teď jsem mohl cítit jakýkoliv odpor k tomuto předmětu. Nesnáším matematiku stejně jako ona nesnáší mě. Nerozumíme si. 

Po skončení další nudné hodiny, nám učitel oznámil, že z této látky, kterou jsem absolutně nechápal a neposlouchal výklad bude velká písemka. Naštvaně jsem zabouchl svou skříňku a otočil se na Lee, která stála zamnou a nepromluvila ani hlásku.  "Lee." vydechl jsem a objal mí. "Omlouvám se za to ráno, špatně jsem se vyspal." zašeptal jsem jí do ucha a odtáhl se od ní. 

"Jo v pohodě." mávla rukou a falešně se usmála. 

"Není to v pohodě, měl jsem to říct normálně a ne na tebe takhle křičet. Moc mě to mrzí." sklopil jsem hlavu a sledoval své boty. 

"Hej." strčila do mě, což mě donutilo zvednou hlavu a dívat se jí opět do očí. "Je to v pořádku, ne každý má své krásný dny Kookie. Jako omluvu příjmu tvé pozvání na zmrzlinu." Zasmál se a já společně s ní. 

"Platí, takže se sejdeme po škole?" nadzvedl jsem obočí. 

"Vlastně, já teď končím, odpadla nám poslední hodina, sejdeme se u naší cukrárny." mrkla na mě a zmizela.  Skvělí. 

Odešel jsem zpátky do třídy a zastavil se mezi dveřmi. U mé lavice postávala parta kluků.  "Taehyungu." zašeptal jsem a čekal až se na mě otočí. "Jimine. Umh, děje se něco?" nadzvedl jsem obočí a sledoval všechny.