Danger | Vkook |

11.

Seděl jsem ve své lavici a netrpělivě si poklepával nohou. Zkontroloval jsem hodinky na svém zápěstí a zakousl se do svého spodního rtu. Bylo mi špatně. Ne z toho, že se nacházím ve škole, ale z toho že je skoro půlnoc. Nikdo tu není. Rozhlížel jsem se kolem sebe a spatřil ve stínu onu osobu, která mi volala. "Lee." vydechl jsem úlevou a došel k ní. Okamžitě jsem jí objal.

"Kookie." vydechla a začala hlasitě brečet do mého ramena.

"Co se stalo, zlato." pohladil jsem jí po vlasech a trošku se od ní odtáhl.

"Je mi to tak líto." zavzlykala a já pocítil co si trvdého u svého břicha. Sklopil jsem hlavu a spatřil zbraň, která byla namířená na mě.

"Lee?" hlasitě jsem polkl. "Co to děláš?"

"Říkaly, že je všechny zabijou když tě nepřivedu." zakroutila hlavou a setřela si slzy. "Nemůžu dopustit aby mi odešel ze života Kookie, miluju ho. Udělal by pro mě totéž."

"Ale kdo?"

"Namjoon." usmála se. "Známe se už dlouho, schovávaly se a nechtěli o sobě dát znát. Když mi Taehyung řekl co se stalo po tom večírku bylo mi jasné, že už něco z toho víš. Nechci aby jsi mě soudil kvůli tomu co teď dělám, doufám že mi to odpustíš." smrkla a já přikývl. "Měli bychom jít, čekají venku. Je mi to moc líto." zašeptala.

Byl jsem překvapen a nebyl jsem schopen ji ani jakkoliv odpovědět.

Moje malá sladká Lee.

Až když jsme vyšli ze třídy spatřil jsem její tvář díky větši světlu. "To ti udělaly oni?" zamračil jsem se a opatrně sáhl na její modrofialovou tvář. Sykla bolestí a hlavu otočila na druhou stranu.

"A ne jenom to." zašeptala pro sebe. Nechápavě jsem se na ní podíval a zamračil se. Byl jsem naštvaný.

Poporstrčila mě směrem dopředu na znak abych šel. Což jsem taky udělal. Nechtěl jsem aby měla ještě větší potíže než teď. Hlasitě jsem polkl, když jsem otevřel dveře vedoucí pryč z budovy a spatřil venku na parkovišti dvě velká černá auta.

"Lee?" zašeptal jsem aby nás neslyšely. "Kam to pojedem?"

"Sama nevím Kookie, ale doufám že nás kluci najdou co nejrychleji." zašeptala a došla semnou k jednomu autu, otevřela dveře a vytáhla z něj černej šátek, který mi následně zavázala přes oči. Nic jsem neviděl pouze slyšel její hlas. "Pozor na hlavu." zašeptala když mi pomohla posadit se do auta. "Au, co to děláte?!" zakřičela Lee, okamžitě jsem stuhl, když jsem uslyšel výstřel. Chtěl jsem si sundat šátek, ale někdo mi rychle chytl obě ruce, dal mi je za záda a svázal je.

Dveře od auta se zavřely, ucítil jsem jak se vedle mě někdo posadil. "Lee?"

"Kookie." vydechla vyděšeně.

"Jsi v pořádku? Střelili tě?" zeptal jsem se a opětl si hlavu o její rameno.

"Jsem... Jsem v pohodě." hlas se jí třásl. Nebyla v pohodě. Jak by taky mohla. Unesli nás. Vezou nás bůh ví kam. "Kookie?" zašeptala i do ucha a já vyčkával na další její slova. "Mám tě ráda."

Tohle byly přesně ty slova, které jsem v tuhle chvíli nechtěl slyšet. Bylo mi jasné, proč to řekla. Bála se. Bála se toho že bych to už od ní nikdy neuslyšel.

"Já vím. Já tebe taky."

Z pohledu Taehyung-a

Sledoval jsem Namjoona jak nervozně pochoduje z místa na místo a přitom se snaží dovolat Lee. Bylo jasně že je to k ničemu, ale on to i tak nevzdával. Podíval jsem se na Jina ležícího vedle mě, jak sleduje Yoongiho, který mu stále čistil ránu. "Podle mě je blbost aby unesly Jungkook- a. Byl dneska ve škole." ozval se Jimin a já se na něho podíval.

"Určitě?" optal jsem se pro jistotu a nadzvedl obočí.

"Ano, bavil jsem se s ním o tobě." vyhrkl a já se zamračil.

"Cože?!" postavil jsem se a přešel k němu.

"Co?" zatvářil se nechápavě a též se postavil, začal couvat až narazil do zdi. "Nevím o čem to mluvíš."

"Mluvil si s ním o mě! To jako vážně!" vykřikl jsem.

"Omlouvám se, ale ptal se na tebe, tak jsem mu odpověděl." pokrčel rameny a já se zamračil ještě více. "Ptal se na to jak ti je. A kde jsi. A- a...."

"A?"

"A jestli -"

"Máme je!" vyhrkl J-hope, který seděl u počítače a snažil se najít jejich polohu.

"Ještě si promluvíme!" zavrčel jsem a dloubl ho prstem do hrudi. Kývl hlavou a já od něho odešel. "Kde jsou?" promluvil Namjoon, který se tu zničeho nic objevil.

"V tom skladu, který vybouchl." zamračil se.

"Co by tam dělali? Nic tam není." zamračil se Jin, který už stál a oblíkal si tričko.

"Kam jdeš?"

"S vámi."

"Zapomeň! Jsi postřelený!" vyhrkl Namjoon a ruce položil na jeho ramena a posadil ho.

"Možná, že v sobě mám díry od kulek, ale pomoc vám můžu." zavrčel naštvaně.

"Pomůžeš nám tím, že zůstaneš tady a budeš na telefonu kdyby něco." ozval se J- hope a Jin se zamračil ještě více.

"Dobře." vydechl naštvaně a já ho bratrsky objal.

"Přiveď ho zpět." zašeptal mi do ucha, když jsem se od něho odtáhl mrkl na mě a já se zasmál.

"Blbečku." hodil jsem po něm polštář, ktetý byl vedle něho a odešel za ostatními do garáže.

"Všechny věci jsou v kufru."

"Dobře." kývl jsem hlavou a nasedl do svého auta, Yoongi se posadil na místo spolujezdce a společně jsme vyjeli ke skladu.

"Mám pocit, že ten sklad bude prázdný." poznamenal Yoongi a já přikývl.