Zrozena z Hlubin

23.

Vystoupila jsem z auta a s úžasem mířila k té obrovské vile. Málem jsem zakopla o kámen, který ležel na uklízené, oblásky vystlané cestičce, která vedla až k obrovským masivním dveřím. Cítila jsem se tak malinká.

"Ježíš pojď, je to jen barák." Jen barák? Jen barák?! Jestli je tohle JEN barák, tak já jsem jen Poseidon.

Alexander si zul boty a hodil batoh do rohu v předsíni. Mé botasky o proti jeho botám vypadaly jak odpad. Pěkně jsem je složila a dala navrch botníku, sundala si šálu a bundu a čekala, co bude dál.

"Lauro?!" Zakřičel na celý barák, až jsem leknutím nadskočila z levých dveří se vynořila žena v bílo černém obleku s prachovkou v ruce.

"Přejete si...? Alexander začal hledat něco na mobilu, nebo spíš někomu odepisoval. Zvedl vůči té paní prst a tím ji umlčel. Otevřela jsem ústa dokořán. Chová se jak spratek!

"Jo udělej oběd pro tři, vyzvedni Katherine a dones nám nahoru něco k pití." Bez dalších slov se vydal po schodech do druhého patra. Pomalu jsem se vydala za ním, když jsem procházela kolem paní Laury, byla jsem zastavena její rukou. Trošku jsem se lekla, ale při zjištění, že chtěla jen mé oblečení jsem se trochu sklidnila.

"Děkuji."Šeptla jsem potichu. Stařenka se usmála a i s mými věcmi zmizela v další místnosti.

Skoro jsem se bála šlápnout na koberec, kterým byly potažené schody a na zábradlí, ve kterém jsem viděla zřetelně svůj odraz. Do pohybu mě dal až Alexandruv hlas volající na mou osobu.

Vycupitala jsem schody a dostala se na chodbu se spoustou dveří. Mířila jsem k těm jediným otevřeným ze kterých vyčuhovala hlava Alexandra. Koberce byli tak měkké, že bych v nich mohla klidně spát, jako korálové dno moře, ve kterém jsem dříve spávala. Vstoupila jsem do jeho pokoje. Bylo to jako v pohádce, uprostřed místnosti se nacházela postel se spoustou polštářů a dek, v rohu se nacházel stůl a samozřejmě tu nechyběla ani obrovská knihovna... Jakoby snad četl?! Na zemi byla spousta koberců a v rohu bylo křeslo... Mohla bych tuto místnost popisovat roky a ani pak bych nepopsala všechno.
Chtěla jsem si sednout na postel, ale než jsem dosedla...

"Ne! Na postel si nesedej!" Zakoulela jsem očima a zvedla se, čekala jsem, až mi ukáže, kam si můžu a nesmím sednout.

Nakonec jsem se rozhodla sednout na koberec, Alexander vypadal celkem spokojeně s mojí pozicí a sám šel hledat čtvrtky izolepu a Poseidon ví co všechno.
Když jsem chtěla udělat nadpis, uvědomila jsem si, že nevím, co je tématem.

"Heh... Alexi? Co máme za téma na projekt?"chvíli trvalo, než odpověděl

"Rozdíly mezi jednotlivými generacemi." A mobiloval, mobiloval a mobiloval. Zakoulela jsem očima a začala tvořit nadpis.
Uslyšela jsem jemné zaťukání na dveře a následně se otevřely dveře. Do místnosti vstoupila Paní Laura i s tácem s pitím. Podala mi pomerančový džus a Alexandrovi sklenici coly. Vzal skleničku do ruky a napil se po, chvíli se však začal křenit, jak čert.
"Vždyť je to teplý, kolikrát ti mám říkat, že to máš vychladit?!" Proč se chová, jak spratek?!
"No já myslela... "
" Radši už nemysly." Sklenici vrátil zpět na tác a začal se opět věnovat mobilu. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, bohužel neúspěšně. Cola ve sklenici vystříkla a polila Alexandera a jeho mobil. Bez dalšího otálení jsem vstala a mířila ke dveřím,tady nebudu už ani minutu navíc! Rychlým krokem jsem si to mířila ke dveřím, otevřela jsem je do kořán a seběhla schody až ke vchodovým dveřím. Byla jsem tak naštvaná, že se mi podařilo nazout botasky až na třetí pokus.
"Počkej! Kam jdeš?" seběhl schody.
"Pryč!"
"Ty jsi na mě naštvaná?" Skřížil ruce a zastavil se přede mnou.
"A ty jsi dnes nějakej všímavej." Zavazovala jsem si boty
"Proč? Vždyť jsem nic neudělal. "
" Ne, jen ses choval, jak nehorázní debil!" Dodělala jsem na tkaničce smyčku a otevřela velké masivní dveře.