Zrozena z Hlubin

20.

"Zabila jsem ho,já ho zabila!"Brečela jsem Charlotte do rukávu.

"Poslouchej mě,musíš se uklidnit!"Hladila mě pomalu po zádech.Uklidnit....Jak?!

"Já ho zabila!"Pořád jsem to opakovala dokola.

"Můžeš ho zachránit,dokážeš ho přivést zpět,ale musíš si pospíšit!"Zatřásla mýmy rameny.Zadívala jsem se jí do očí a malinko se uklidnila.

Vstala a přešla k jeho tělu.Jakmile jsem se na něj koukla udělalo se mi zle  ještě víc.

"Elisabetho!Uklidni se!"Zakřičela na mě."Pojď ke mně."Zakroutila jsem hlavou.Musíš ho zachránit,ano?Pojď.

Přistoupila ke mně a chytla mě za ruku .Podívala jsem se jí do očí,byly tak moc uklidňující.

"D-dobře."Řekla jsem rozpačitě.

"To je ono."Vzala mě za ruku a dovedla až k mrtvolnému tělu.Začalo mi být zle,dýchala jsem trhaně a šíleně mi hučelo v hlavě.

Vzala mou ruku a přiložila mu jí na spálené čelo,bylo ještě horké od ohně.Ucukla jsem,Charlotte mi hned darovala jeden ze svých pohledů a ruku mi opět přiložila na čelo.

"Zavři oči."Několikrát jsem zamrkala,ale nakonec ji uposlechla.

"Tak...Představ si,jak se uzdravuje....Jeho rány se hojí..."Hrozně moc jsem se soustředila.

"Nejde to!Co...Co mám dělat?!"Rozvzlykala jsem se nanovo,opět jsem nemohla popadnout dech.

"Uklidni se,zkusíme to znovu!"Nadechla jsem se a přikývla.Přiložila jsem své ruce na jeho čelo a zavřela oči.Nutila jsem své tělo,aby ho uzdravilo,stalo se to mou prioritou,na prvním místě bylo uzdravit ho.

"Soustřeď se víc,nezbývá moc času."Nevím,jestli mě to mělo povzbudit,ale mělo to přesně opačný výsledek.

Cítila jsem,jak se mi hromadí zvláštní tlak v dlaních,nebylo to nepříjemné,spíše zvláštní,nešlo to popsat.

Všechen tlak,který jsem pociťovala najednou zmizel.Otevřela jsem oči,jeho tělo vypadalo stejně,jako před tím,ale pořád nedýchal,stáhla jsem ruce a zadívala se na jeho hrudník,který se pořád ne a ne začít zvedat.

"Proč....?"

"Ještě je brzy..."

Nevím,jak dlouho jsme tam byly,ale přišlo mi to jako věčnost,doslova jsem ho hypnotizovala. Zadržovala jsem dech v plicích,který jsem vydechla poté,co jsem uviděla,jak se jeho hrudníka začal pravidelně zvedat,Charlotte si oddychla taky a pousmála se mým směrem.

"Musíme jít."Zvedla se a pomohla mi na nohy.Neměla jsem sílu mluvit,byla jsem ještě pořád v šoku.

Opouštěly jsme uličku a šly směrem k autu,které tady Charlotte měla.

Celou cestu jsme jely v naprosté tichosti,třásla jsem se a mačkala si prsty na rukách.

O dvě hodiny později...

"Snažil se mi ublížit,bránila jsem se!"Křičela jsem na Charlotte.

"Nesmíš ubližovat lidem,ani v sebeobraně,to tě neučili?"Svraštila káravě obočí.

"Příště  se tedy mám nechat třeba zabít?To by sis přála?"

"Ne,musíš se přestat vídat s Liv."

"Cože?!"

***************

Omlouvám se za dlouhou pauzu,měla jsem teď jisté problémy,ale od teď budu opět přidávat minimálně jednou týdně ,berte tuto krátkou kapitolu,jako mojí omluvu :)

:333