Zrozena z Hlubin

24.

"Můžeš...Můžeš zastavit, když na tebe mluvím?"Šel pořád za mnou, i když už jsem byla nějaký ten metr od jeho domu.

"Ne!"Zrychlila jsem ještě tempo, tak naštvaná jsem snad ještě nikdy nebyla.

"Stůj!"Zakřičel...Doopravdy zakřičel?!Zastavila jsem, ale neotočila se na něj, čekala jsem, až mě dojde a řekne, co má na svém srdíčku.

"Dobře, teď mi řekni, co jsem udělal."Přišel přede mě s naštvaným výrazem a zadíval se mi hluboko do očí.
"Byl jsi na ní zlej a já nemám ráda, když se někdo takhle chová k jiným, starším lidem!" Zamračila jsem se na něj.
"Aha, takže teď mi tu dáváš lekci z etického chování, jo?"Ušklíbl se. Tohle nemá cenu. Převrátila jsem oči v sloup a vydala se pryč od něj, klidně na konec světa, ale hlavně od něj. Doběhl mě a trhl mi rukou.
"Nesahej na mě!" Zakřičela jsem a on... On se z ničeho nic zkácel k zemi. Dostal ode mě elektrickou ránu...Já mu dala elektriku!

Och Poseidóne, tohle ne! Klekla jsem si k němu a začala ho propleskávat, nikdo v mém okolí nebyl a elektřina, kterou jsem vynaložila, nebyla zase až tak velká, aby ohrozila jeho život, ale i přes to jsem vyndala telefon a začala volat bytosti, které jsem nejvíce důvěřovala.

Nějakou dobu to nikdo nezvedal a až na třetí pokus se to teprve povedlo.

"Elisabeth, co se děje?" Ozval se starostlivý hlas drobné zrzky.

"Liv, já asi zase někomu ublížia!" Utřela jsem si slzu, co mi tekla po tváří a zadívala se na Alexandera, který pořád nehybně ležel.
"Cože? Kde jsi, a komu si ublížia?" Slyšela jsem z telefonu, jak cákla voda, když pohla prudce ploutví, musela být ve své koupelně.
"Já... Alexander Adkins. Dala jsem mu elektřinu!"
"Elektřinu? Jakože dostal výboj?" Nechápala to? Vždyť jsem to řekla dost jasně, ne?!
"Jo!"
"A kde jsi?Přijedu si pro tebe."
"Já nevím!" Začala jsem histerčit tak moc, že upadla hlava z hisdrantu a voda se začala valit ven, naštěstí byl dost daleko na to, aby mě zasáhla voda a mé tělo se namočilo na více, jak padesát procent, ale i tak mě pomalu začali děsit věci, které jsem nevědomky dělala.

"Hlavně... Hlavně klid, nevidíš někde nějaký název ulice, nebo tak něco?" Začala jsem se rozhlížet a opravdu tam byl na jednom z mnoha prázdných budov, lidé byli asi v práci.

"Monrueova ulice. Je to ono?"Fňukla jsem.
"Jo, poslouchej, za chvíli jsem tam, ty hlavně zůstaň v klidu."A zavěsila. Nádech, výdech. To dáš, v oceánu to bylo mnohem horší.Povzbudila jsem se a začala se opět věnovat Alexanderovi. Za tu dobu jsem si nikdy nevšimla, jak krásnou má tvář, vlasy a ty rty...!
Ne, Elisabeth! Ty ho tu skoro uškvařís a pak obdivuješ, jak mu to sluší?! Jdi fakt k sépiím! Zakroutial jsem nad svým smýšlením hlavou a zaposlouchala se do zvuku motoru, který jsem už moc dobře znala. Liv seděla na místě řidiče ve svém náklaďáku a mířila ke mně ještě s mokrými vlasy. Zastavila těsně vedle nás a vyskočila z něj.

Přiběhla k Alexanderovi a začala ho prohlížet. Držela mu ruku a přitom se dívala na čas a taky spoustu jiných,divných věci.