Zrozena z Hlubin

27.

Musíme ho naložit  a odvést domů. Řekla Liv a šla otevřít zadní dveře od auta.

Vem ho za nohy... Na tři. Raz, dva tři! Táhly jsme ho do auta, byl těžší, než se zdál. Nějakým mě záhadným způsobem jsme ho tam narvaly i s hlavou, aniž by přišel o nějakou svou končetinu.

Utřela jsem si pot z čela a koukla se na Liv, která měla na své tváři celkem pobavený pohled.
"No co je? Šli jsme dělat projekt, ale trochu se to zvrtlo...Myslíš,že bude v pořádku?"Pokrčila jsem rameny. Liv zakroutila hlavou a začala se smát, brzy jsem se k ní přidala a smály jsme se obě...Je vůbec na tomhle něco směšného? 

"Pojď, musíme ho odvést domu." Liv už začala obcházet auto.

"Počkej a co mu řekneme, až se probudí?"Chytla jsem Liv za její pravé zápěstí.

"Co by? Že uklouzl a omdlel."Pokrčila rameny a sedla si na místo řidiče.Uvědomuje si, že to je lovec, který nám tuto dosti stupidní pohádku neuvěří?

"Liv?Zapomněla si na ten detail, že to je lovec?Ten, co má nože a dýky, sítě..."Rozpovídala jsem se.

"Hele, hele, hele!Já vím, co lovci používají, aby nás chytli vykuchali a zabili..."I když se snažila o tomto tématu mluvit vesele, nešlo jí to a na jejích rukách se objevila husí kůže. "...Ale on není lovec...Nebo jinak, krev na to má, ale ne zkušenosti.On ani neví, že náš svět existuje, jeho rodiče umřeli dříve, než ho stihli zasvětit a udělat z něj zabijáka, jasný?Z tohodle mít strach nemusíš.."Koukla se do zpětného zrcátka na Alexandera, který se ještě nezačal probírat.

"Chceš mi říct, že jsem se ho celou tu dobu bála zbytečně?...A tos mi to nemohla říct dřív?!"Pleskla jsem si nervózně rukama o stehna.

"Hej!Tak to prrr!Já se to teprve včera dozvěděla od ředitelky, když si povídala se sestrou tvé opatrovnice a já jen čirou náhodou vyslechla jejich rozhovor.Charlotte má sestru?Odkdy?Udiveně jsem zvedla jedno obočí a chtěla z pusy vypustit další otravnou otázku, když v tom Liv prudce dupla na brzdu a já si div nedala bradou o palubní desku, za to Alexovo tělo se skutálelo někam pod sedačky.

"Co to kruci děláš?"Koukla jsem se na ní.Ona se vystrašeně dívala na vozovku před námi a křečovitě svírala volant.Pomalu jsem začala otáčet hlavu. "Ou.."Vypustila jsem z úst.Uprostřed vozovky stál muž. Byl oblečený, jak ze středověku s kapucí přes hlavu, která mu zasahovala do půlky obličeje a my tak na něj neviděly.Chvíli stál zcela bez hnutí a poté se vydal pomalou, ale sebejistou chůzí k nám.

"Jeď!Jeď!Dělej Liv, jeď!"Začala jsem panikařit, byla jsem z něj vystrašená a nebojím se to přiznat, protože i takové hrdince, jako je Liv se třásla kolena a o rukách ani nemluvě.

"Nejde to!"Zkoušela zařadit a přidat více plynu, auto se však ani nehnulo, což se nedalo říct o muži v kapuci, který se nacházel již za mým okénkem.Teprve v té chvíli jsem pochopila, co je to strach. Ani jsem se nehnula a dál se dívala před sebe, jakoby mi to snad mohlo nějak pomoct. Uslyšela jsem zaklepání na sklo, ze kterého jsem naskočila skoro metr do vzduchu a vyděšeně vypískla.Prostě tam jen čekal na to, až se na něj otočím, ale já nechtěla, bála jsem se toho, ale on nehodlal povolit.

 Obě dvě jsme věděly, že to není lovec, ale to, co byl zač...To jsme sakra ani z daleka netušily.Nikdy jsem žádné podobné stvoření, dá-li se tomu tak říkat neviděla.

Na sklo od auta položil celou svou dlaň, po líci mí stekla slza.V životě jsem ze strachu nebrečela, ale teď k tomu byl sakra dobrý důvod. Já se nedokázala ani pohnout a můžu vděčit Liv za to, že jí napadlo zamáčknout špunt, který tak uzamkl minimálně mou stranu dveří. Koutkem oka jsem viděla, jak se neznámé osobě za oknem zvedla ramena povzdechnutím a chvíli na to, jak se střepy z okénka sypají do mého klína...

******

Tak co lidi?Líbí se Vám nová obálka??

 :333