Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
Prvních pět minut chůze panovalo naprosté ticho. Mon se rozhlížela po ulici, jestli náhodou nezahlédne Mirandu, jež pro ni v tuto chvíli znamenala záchranu. Tom se zoufale snažil vymyslet jakýkoliv motiv k rozhovoru, avšak nic ho nenapadalo.
„Četl jste biografii?" prolomila ticho nečekaně ona. Tom se na ni zaskočeně obrátil a nechápavě nakrabatil čelo. „Guill chystal život každé postavy, snad desetistránkový materiál k prostudovaní," osvětlila a podezřívavě zvedla pravé obočí.
„O ano, ovšem. Ano, ten jsem četl... několikrát," přiznal a usmál se. „Vy jste to četla?"
„Pomáhala jsem to psát," špitla tiše a uhnula pohledem. Tom se překvapeně vyculil.
„Guillermovi asi dost pomáháte, že?"
„Ani ne. Nějaké základní věci, ale nic složitého. Snažím se mu moc pod ruce neplést. Sama to nemám ráda," řekla Monserrat.
„No, každopádně se nebojte před Guillem projevit, zbožňuje nápadité a všímavé lidi." Snažil se ji podpořit a připomenout jí, že i před lidmi jako je on, se nemusí stydět a odvracet pohled. Vždyť i on sám jednou začínal.
„Tak děkuju," špitla a na chvíli se zahleděla do jeho očí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Poznala na něm, jak moc se snaží tvářit se mile. Kdyby mu to tak jen věřila. Už teď si o ní musel myslet své. Tak dobrý herec jako on ovládal umění přetvářky s přehledem a ona si nebyla jistá, zda jsou jeho pohledy a úsměvy pravé. Nebyla si jistá ničím a jen málokdy na něco spoléhala na 100%. Přešli přes cestu a vydali se parkem, který byl od hotelu už jen kousek. Bylo chvíli po poledni, tudíž nepotkávali kvanta lidí, u kterých hrozilo, že by Toma obtěžovali fotkami či podpisy. I tak si ale něco takového Mon přála, možná by se pak mohla v davu vytratit a zdrhnout do hotelu, aniž by si všiml, že odchází. I Tom opět vymýšlel další téma rozhovoru.
„Co vaše rodina?" zeptal se. Rodinou by přece nic zkazit nemohl.
„Žádný zázrak. Máma bydlí v Devonu, bratr je v Iráku a otce nemám," shrnula.
„V Iráku?"
„Bojuje tam," osvětlila
To jsme si popovídali, pomyslel si.
„A vy?" zeptala se ona, což si mohl připsat na seznam úspěchů v dialogu s touto dámou.
„Méně času, než bych si představoval. I tak se ale snažím s nimi stýkat co nejvíce. Mám dvě sestry," rozmluvil se.
„Vždycky jsem chtěla mladšího sourozence. Bratr je starší, tudíž jsme vyrůstali na ostří nože," pousmála se.
„Sourozenci jsou fajn do doby, než vás začnou oblékat do šatů a nutit vás nosit podpatky. Doma jsem byl vždy utlačovaná menšina. Hold bratr na roztrhání," usmál se.
„Kdo by se neobětoval pro rodinu," špitla. „Je to to jediné, za co se dá opravdu bojovat."
„A co láska?" optal se a mírně se pousmál. Konečně před ní poroztála ta ledová stěna.
„Láska? Co je to? Přelud, který vidí dva lidi mezi sebou? Jednou všechno zmizí... včetně citu k druhému. Láska přejde k povinnosti a povinnost ke znechucení. Jen záleží na druhém, jak se k přeměně postaví. Může se přetvařovat, pokoušet se cit obnovit, ale nevěří, že by se láska vrátila," řekla. Celou dobu probodávala chodník pod nohama nepřítomným pohledem. Neřekl nic, neměl co. Mluvila z vlastní zkušenosti? Zcela jistě to tak znělo. Byla ona ta, která se pokoušela cit udržet? Byla ta, které bylo ukřivděno, ublíženo? Rozhodně neměl odvahu se zeptat konkrétněji. Navíc by se určitě o tom zrovna s ním bavit nechtěla. S pohledem, jenž opětovně pozvedla na okolí před sebou, se ledová stěna zregenerovala a možná i o něco víc povyrostla.
„Je zima, že?" změnil téma a přitáhl si šálu blíž ke krku. Každý muž v životě, ať už otec, kamarád, nadřízený, mu řekl, že když panuje trapné ticho mezi mužem a ženou, nejhorší věcí, kterou by mohl udělat, je začít se bavit o počasí. Kostky jsou vrženy.... zpět to už nevezmu.
„To ano," potvrdila a stočila jeden koutek úst do falešného úsměvu. Její oči zůstávaly prázdné.
„Co plánujete na zbytek dne?" zeptal se zvesela. Tak moc se pokoušel poznat zlomek jejího úsměvu. Až příliš dobře mu odporovala. Nemohl si nic nalhávat, ne to nebyl zvyklý.
„Mám rozečtenou knížku. Asi si sednu do haly s čajem a budu děkovat bohu, když chvíli neuslyším Mirandu," řekla zcela vážně. Zasmál se.
„Miranda je vaše kamarádka?"
„Ano. Mám ji ráda... povětšinu času, jindy bych jí sešila ústa," odpověděla a upravila si vlasy, jejichž konečky sněhem mokly a tmavly. Sama přemýšlela nad vlastní myšlenkou. „Asi jako Lokimu," pousmála se.
„Prosím?" optal se.
„No, podle severské mytologie se vsadil s jedním trpaslíkem, že nedokáže vyrobit tři srovnatelné předměty, tak mimochodem vznikl Mjöllnir. Trpaslíkům se povedlo a Loki měl přijít o hlavu. Bránil se tím, že podle sázky trpaslíkům krk, bez kterého by zřejmě nešlo hlavu useknout, nepatří, tak mu alespoň prošili ústa řemínkem Vartari," vysvětlila Monserrat a očekávaně se podívala na Toma, který se snažil pobrat krátkou přednášku.
„Uznávám, něco málo jsem četl, ale takhle dopodrobna zřejmě nic. Máte v hlavě všechno?" pousmál se.
„Bohužel ne," zavrtěla hlavou Mon a podrbala se na zátylku. To ho rozesmálo. To s jakou upřímností řekla. Stejně na ni chvíli zíral. Nevypadala, že by zrovna holdovala mytologii. „Upřímně, čekala jsem, že budete důslednější," zašklebila se.
„Snažím se být důsledný ve všem, ale nikdo není dokonalý," usmál se a na obranu zvedl ruce před sebe.
„Jsou lidé, kteří si myslí opak," konstatovala.
„Že jsou dokonalí?"
„I tak," kývla. Cukly mu koutky. Za těch pár minut ho dokázala překvapit a i svým způsobem ohromit.
