Já? (Tom Hiddleston FF)

Stezka odvahy, další srážka a sladká odměna

Poplácala se po nohách. 
"Nervózní?" ozvalo se zepředu. Pán za volantem se natočil k ní.
"Hodně nervózní. Děkuju za odvoz," pousmála se a podala mu poslední zbytky tolik let šetřených peněz. 
"Nechte to tak," zavrtěl hlavou a široce se usmál. Mon vykulila oči a peníze ještě přistrčila k němu.
"Nemůžu to nechat jen tak, nevíte, kolik chůze jste mi ušetřil," zamračila se na něj naléhavě.
"Už jen to, že se mým autem svezla taková Popelka jako vy, mi bude stačit. Jděte, šup šup," popohnal ji s úsměvem a kývl ke dveřím. Mon vydechla a schovala peníze. 
"Jste hodný, děkuju vám," pousmála se a pohladila muže po rameni.
"Tak šup, nebo vám všichni venku utečou," usmál se. Mon se naposledy zazubila a položila ruku na kliku dveří. Cestu do promítacího sálu bude muset zvládnout sama. Tentokrát u sebe nebude mít Toma, který se na ni usměje, chytí ji za ruku a zašeptá svým zpěvavým hlasem: Vše bude v pořádku. Teď jí zbylo si jeho slova jen přehrát v hlavě, stisknout kliku a co nejelegantněji vystoupit a postavit se na nejisté nohy. K jejímu překvapení jí málokdo věnoval pozornost. Většina fotografů a reportérů byla natlačena kdesi uprostřed strastiplné stezky přímo před ní. Zabouchla dveře auta a pomalu se rozešla po rudém koberci. S domněním, že někde vepředu je Tom, přidala do kroku. Když ale zjistila, že místo něj celý průvod štábu zakončují snad zvukaři, málem se jí podlomila kolena. Její jistota byla náhle pryč. V duchu klela jako dlaždič, snažila se však tvářit vážně, a tak ruce svěsila podél těla a pomalým ladným krokem se ploužila za skupinkou posledních diváků s co nejnenápadnějším stylem schůze. 
"Slečno Whitechapel!" zavolal některý z fotografů. "Otočte se na nás!" Ignorovala veškeré jejich volání i prosby s co nejvíce lhostejným výrazem, který na své tváři dokázala vykouzlit. Byl totiž jen zázrak, že už po nich nekřičela nebo nevypadala jako hysterka. Veškerý strach dusila v sobě a myslela jen na Tomovo objetí, na onen pocit bezpečí, něhy, který u něj cítila.
Co když mě ale opravdu pošle k čertu? prolétlo jí hlavou. Nedivila by se. Co by dělala ona sama, kdyby jí Tom řekl, že je konec a po několika týdnech by se k ní skoro doplazil (protože Mon měla pocit, že přesně tak nějak se k němu dostane) a prohlásil, že ji stále miluje, ale je příliš velký zbabělec, než aby dokázal vylézt ze své ulity a postavit se světu. Proboha a co se teď děje? Stojí tady před stovkou lidí, kteří si pořídili už asi miliardu jejích fotek a ona je stále nervózní z toho, že se na ni vykašle? Ksakru, Whitechapel! Ty trubko, jsi tady, tak už se jen neotočíš a neutečeš jako splašená zebra? Utratila jsi kopu peněz za svůj vzhled, tak se koukej doplazit k tomu hezounovi a omluv se mu za všechny ty starosti, co jsi mu způsobila!!! 

Tom stál ve vestibulu a čekal na Miu, která si musela narychlo odskočit. Jessica se už šla posadit do sálu a on musel čekat. Hlavou mu stále lítaly myšlenky na ni. Kdyby ji jen netahal na tu absurdní premiéru ve Španělsku, kdyby kdesi v televizi prohlásil, že mezi nimi nic není a jejich vztah popřel, znovu a znovu... Ale neřekl nic. Proč? Měl strach o svou kariéru? O ohlasy žen celého světa? O další nabídky u filmu? Divadla? Proč mít to vše, když neměl ji. Když strachem utekla a ukončila jejich vztah několika slovy plnými bolesti. Náhle měl pocit, že to vše je jen jeho vina, že vše zkazil jen on a že jí není ani hoden. Svědomí neustále křičelo: To ty! To ty! TY za to můžeš. Měl jsi ji chránit, nepustit ji nikam, objat ji ještě více a říct, že to vše spolu překonáte, že se postavíte všem pomluvám, řečem, odporným článkům plných nechutných slov, ruku v ruce. Zamračil se a protřel si oči. Hlava ho neskutečně rozbolela, až se svět kolem něj hnusně roztočil a zhoupl, jednou, dvakrát. Bylo mu špatně z něj samotného. Nechal jedinou ženu, kterou kdy tolik obdivoval díky jejímu překonání, kterou tolik miloval, odejít a skoro nic neudělal. Spěšným krokem vyrazil směrem ven. 

Mon už to nevydržela a přidala do kroku, aby se z hledáčků foťáků a kamer dostala co nejrychleji pryč. Vchod už byl tak blízko, v uších jí hučelo tak moc, až nebyla schopna vnímat nic jiného. Předběhla skupinku před sebou a vklouzla do budovy, do bezpečí. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila a zahnala ty sprosté nadávky, které měla sto chutí chrlit jednu za druhou. Nebýt toho makeupu, zabořila by obličej do dlaní. Až když se opravdu přiměla pokračovat dál, vyšla pomalu do chodby k sálu. Jak mu to řekne? Má se jen opravdu připlazit a omluvit se? Raději zavrtěla hlavou, aby nemusela přemýšlet. Nechá jejich osud na náhodě. 
Chodba jí připadala tak prázdná, až z dálky se ozýval hluk ze sálu. Její podpatky klapaly o kamennou mramorovou podlahu v rytmu jejích spěšných kroků. Prostě mu to nějak řeknu.

Zabočil za roh chodby k východu, když málem srazil někoho k zemi. Vyjekl ženský hlas a Tom neschopen reakce jen popadl bílé ruce dotyčné a chytal ji, aby neupadla. 
"Promiňte," šeptl a chtěl se vydat dál. Ruce ho ale stále držely. 
"Tome?" oslovil jej ten překrásný jemný hlas jeho vyvolené a zahleděn do země věřil, že už mu úplně přeskočilo. Když však vzhlédl k její tváři, musel z podlahy sbírat svou upadlou čelist. 
"Mon?" vydechl téměř zničeně. Přes tvář jí přelétl krátký úsměv. 
"Odpusť mi," vyhrkli oba naráz a zarazili se, aby nechali jeden druhé mluvit. "Já," začali oba zase stejně. Když se opět zároveň nadechli k dalším slovům, jen se zastavili a padli si do náruče. 
"Promiň mi to," zašeptal jí Tom do vlasů a Mon jen zavrtěla hlavou. 
"Pamatuješ, co jsme si slíbili? S těmi omluvami tehdy v Torontu, že jsme se naomlouvali na roky dopředu..." 
"Ano," odpověděl a usmál se. Mon zaháněla slzy štěstí. 

"Nechtěla jsem odcházet, Tome, tak strašně moc jsem nechtěla." Tom ji pohladil po zádech a nasál její vůni. Stále voněla po skořici. Kousek se odtáhli, ale jen proto, aby se mohli vrhnout jeden druhému na rty a vyjádřit tak nejlépe své pocity. 
"Ty ses překonala," pousmál se, když se vzdálil na pár milimetrů od Moniných rtů. Přikývla a šťastně vydechla. "Jsi překrásná. Ať s těmi šaty, nebo bez nich." Tiše se zasmála, vyhoupla se na špičky, neboť i podpatky jí byly málo, omotala paže kolem Tomova krku a zaklonila k němu tvář. 
"Kašlu na ty užvaněné... všechny. Miluju tě, jsi to jediné, na čem mi záleží." 
"Ksakru, Mon," zasténal a znovu se přilepil k jejím rtům. "Já miluju tebe. Už mě nikdy neopouštěj. Ani netušíš, jak mi bylo." Smutně se podívala do těch štěněčích modrošedých hlubokých očí, které ji sledovaly na každém kroku, i v dobu jejich odloučení. 
"Já VÍM, jak ti bylo. Odpusť mi, že jsem ti tolik ublížila," zašeptala se zlostí k sobě samé. Tu zlost však překrývaly jiné city. Téměř ho opět bolelo se na ni takto dívat. Pevně ji k sobě přivinul a pažemi ji majetnicky ochraňoval. Odpřísahal si, že už NIKDY nedovolí, aby se mu vzdálila, utekla mu. Slíbil si, že ji bude navždy ochraňovat a bránit ji před čímkoli, co se jim postaví do cesty. I kdyby samotné nebe padalo, vzepřel by se mu, nohama by se zapřel o zem a držel by všechnu tíhu světa jen kvůli a díky ní.

"Miluju tě." "Miluju tě."