Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
Ačkoliv si byla párkrát nakoupit v malém krámku v ulici, odmítala jít znovu po tom, co se prodavačka za pultem málem zhroutila z její návštěvy. Týden po týdnu letěl jako voda. Slavnostní premiéra proběhla i v New Yorku a s velkými ohlasy i ze strany kritiků. Viděla z ní několik fotek, ale pokaždé, když zahlédla jeho tvář, bodlo jí u srdce a dech se jí zadrhl kdesi hluboko v plicích. Ačkoliv se usmíval, ona v jeho očích viděla něco víc. Co způsobila ona a kvůli čemu poznala, že ten úsměv je výtvor jeho skvělého hereckého umění. Už to bylo několik dní, kdy přestala brečet jako malá holka a jen si občas zaslzela. Na konci října, kdy už skončily všechny premiéry a jen se čekalo na tu Londýnskou, byla jako na jehlách. Po zádech jí běhal mráz, ruce se jí klepaly a prsty nemohla nic pevně uchopit. Když už se stalo, že jí zavolala i máma z Devonu, jelikož slyšela zvěsti o ní a Tomovi, muselo to být opravdu rozebíraným tématem. S politováním se dočkala dalších slov podpory.
Jednoho rána před dnem velké premiéry v Londýně se nedokázala zvednout z postele.
Když zavřela oči, viděla ty jeho plné lásky a důvěry, toho co ztratila a znovu našla v něm, co si nechala vzít... Cítila jeho dotek, bříška jeho prstů hladící její tělo neskutečně něžným způsobem... Jeho rty líbající její vášnivě a zároveň tak opatrně, jako by byly jen okvětní plátky růže, ke kterým je jednou shakesperovsky přirovnal... Jeho hlas slyšela bez ustání šeptající slůvka plná romantiky a ód, které nikdy od nikoho neslyšela.
Byly to skoro tři týdny, ale stále nezapomněla a vše cítila, jakoby se to odehrávalo v tu chvíli.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Až do večera ležela na gauči a zírala do zdi naproti sobě, odkud zmizela pěkná spousta fotek. Když jí už po několikáté zakručelo v břiše, posadila se a zmučeně si zmáčkla břicho. Hlad ji sužoval již pár hodin, ale zapřisáhla se, že z bytu nevyjde, dokud to vše neustane.
Co ale bude jíst? Popadla mobil a vytočila číslo k nedaleké pizzerii, odkud si objednala. Netrpělivě čekala u okna a vyhlížela poslíčka. Žaludek stále rozmrzele prosil o jídlo, kterého dokázaly přeřvat pouze tóny klasické hudby. Když měla deprese, poslouchala klasickou hudbu, Beethovena, Mozatra, Bacha, Chopina. I když toužila křičet, byla potichu. Konečně se ozval naléhavý zvuk zvonku. Rychle v papučích sbíhala schody s bankovkami v ruce. Rozrazila vchodové dveře a málem srazila mladíka s krabicí v ruce.
"Promiňte," vyjekla a pomáhala mu najít ztracený balanc. Mladý muž se jen zasmál.
"Zřejmě máte hlad, co?" optal se a mžoural do tváře ženy, jejích rysy osvětlovalo pouze pouliční osvětlení. I tak ale poznával její pěknou tvář i s tou spoustou únavy. Svraštil obočí a pootevřel ústa. Mon se zatvářila víc než znepokojeně.
"Jste v pořádku?" zeptala se ho tiše. Přikývl. Hlasitě polkla, neboť se tvářil, že její obličej poznává, což zrovna nepotřebovala. Svěsila ramena. "Můžete mi dát tu pizzu, ať na sebe nemusíme už tak dlouho zírat?" zeptala se ho podrážděně.
