Já? (Tom Hiddleston FF)

Ó něžný jeho dotyk

Uběhly tři dny. Děvčata se vrátila do relativně starých kolejí, Mon se s Tomem bavila pouze pracovně, jelikož se Tom na přátelské rozhovory zrovna moc neměl. Monserrat se každý den vídala s Robem hned po natáčení až do večera, kdy ji vždy doprovodil a vrátil se na svůj hotel. Práce šla všem od ruky, vznikaly nádherné záběry a i Mon si již zvykla vídat na chodbách duchy a zdravit je. Miranda přestala o Tomovi konečně básnit a vídaly se prakticky až večer na pokoji, kde si za celý den musely vše povědět.

Den před Robovým odjezdem do Londýna, kde zůstane další dva týdny a pak se bude muset vrátit do Iráku, přišla Mon do pokoje, tam se převlékla do legín a zeleného delšího trička a z důvodu Mirandiny nepřítomnosti usoudila, že i na večeři půjde sama, tudíž si přibrala rozečtenou knihu a vyšla na večeři do jídelny. Za celý den byla unavená a po večeři se už viděla v posteli. Výtahem sjela do haly, prošla jí a otevřela si lítačky jídelny, jež byla vcelku plná a Mon jen doufala, že je její stůl prázdný. S malým úsměvem si nabrala těstoviny k večeři do hlubokého talíře a zamířila ke svému místu. Cestou minula stůl, kde po většinu času sedávala skupinka herců, včetně Toma.

„Ahoj," usmála se na ně.

„Ahoj," odpověděla jednohlasně celá skupinka se zářivými úsměvy.

„Nechcete si sednout k nám?" zeptala se Jessica.

„Nene, já si sednu..." řekla a podívala se ke svému stolu, jenž byl plný.

„Asi vám nezbývá nic jiného," usmál se na ni Charlie.

„Asi ne," pousmála se a posadila se mezi něj a Jessicu. Tom zarytě sledoval svou porci fazolek a ani se na ni nepodíval. Mon popadla vidličku. Ostatní se vrátili ke konverzaci. Mon jedla, Tom jedl a Jessica je oba pečlivě pozorovala. Očnímu kontaktu se ti dva vyhýbali jako čert kříži. Připadali jí jako malé děti.

Tom si nedokázal přiznat fakt, že by ho odmítla. Minimálně tušil, že se tomu bránit nechtěla. Ty dny, které uplynuly od jejich osudného večera, se mu vyhýbala, poznal to. Byla nesvá k němu i ke svému okolí. I tak to byla stále ta zamlklá Mon, ale nyní jinak.

Mon celou večeři mlčela, ačkoliv se ji pokoušela zatáhnout do rozhovoru, ale vždy je jen nějak odbyla krátkou odpovědí. Netušila proč, ale cítila se divně. Hlasy u stolu, jež příliš nevnímala, jí připadaly jako ticho před bouří. Cítila nervozitu, stažený žaludek, zpocené dlaně, zrychleně dýchala. Ani si neuvědomila, když svůj zrak zarývala do prázdného talíře. Prudce se zvedla od stolu, až dění kolem utichlo. Tom si všiml jejích rozklepaných rukou, zúžených zorniček a potu, jenž se jí zrcadlil na čele.

„Monserrat, jsi v pořádku?" optal se a pomalu se zvedl ze židle. Jess, Mia i Charlie ji pozorovali se starostí.

„Musím ven," špitla a rychlým krokem si razila cestu skrz stoly, načež rozrazila lítačky a pohledem přes slzy hledala dveře z hotelu ven do tmy.

„Jdu za ní," prohlásil Tom a spěšně vyrazil za Mon. Zastihl ji až venku před hotelem, kde stála se zakloněnou hlavou a ztěžka oddechovala. „Mon, je ti dobře?" zeptal se jí. Pomalu na něj otočila svou tvář, z oka jí stekla slza. Zavrtěla hlavou. Přistoupil k ní. Byla tma, a tak už byly ulice vcelku prázdné, jen auta projížděla. „Ten tvůj stav úzkosti jako první den?"

„Je toho na mě moc," šeptla.

„Jen klid," řekl potichu a udělal další krok směrem k ní. Připomínala mu malou srnku příliš vyplašenou světem. Když si prvně o ní a její přítelkyni pomyslel, že jsou jako slunce a měsíc, netušil, jak blízko pravdy je. Trhaně se nadechla a utřela si slzy, přičemž vrtěla hlavou. Od úst jí stoupaly obláčky páry v intervalech kratších, než ty jeho. Její hruď se nadzvedávala podobně jako oné splašené zvěři. Dívala se na něj s prosbou o pomoc, a tak ho nenapadlo nic jiného, než dojít ten kousek k ní, omotat kolem ní své paže a jemně ji k sobě přitisknout. Vděčně své paže propletla kolem jeho zad a svou tvář mu zabořila do hrudi.