Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
Naštěstí se již nemusela dlouho přemáhat a po pár chvílích se vrátili na hotel. Hned s omluvou, či spíše výmluvou, pospíchala do svého pokoje, kde ze sebe s úlevou shodila kabát a kozačky. Převlékla se do černých legín a šedého dlouhého svetru, vlasy si vysušila ručníkem, jelikož je měla stále navlhlé sněhem, a stáhla je do drdolu. Miranda byla stále někde pryč, tudíž měla klid sama pro sebe. Plácla sebou do křesla a unaveně zavřela oči. Pokoj ji iritoval, byla z něj nesvá. Světlé tapety, ložní prádlo, chladné světlo a přílišná přeplácanost. To vše nutilo její smysly nereagovat na nic jiného, než na interiér. Potřebovala se někam zašít, nejlépe k oknu, do prostoru. Někde kde je méně toho studeného světla. Promnula si oči a zvedla se z křesla, popadla svou rozečtenou knihu a vydala se na prohlídku hotelu. Většina lidí zůstala venku, ostatní šli někam na oběd či se jen projít. Miranda stále někde bloudila a Monserrat nedala vědět. Prošla chodbou k výtahu, jímž sjela do haly za doprovodu okázalé výtahové hudby. Hala zela prázdnotou. Sama pro sebe se usmála a už si vyhlídla vysoké pohodlně vypadající křeslo v rohu vestibulu kousek od oken a hned vedle topení. S knihou v ruce prošla halou k jídelně, která byla vždy otevřená a nabízela alespoň drobné občerstvení. Do velkého hrnku si nalila horký čaj, přibrala si balení sušenek s brusinkami a šla se usadit do vyhlídnutého křesla. Jakmile zaujala pohodlnou polohu s nohama skrčenýma pod sebou, s hrnkem čaje v levé ruce, s knihou v pravé a s balíčkem sušenek na klíně, spokojeně vydechla a dala se do čtení.
Takhle v klidu pročetla několik kapitol, když periferním viděním postřehla světle modrý flek procházející do jídelny. O pár sekund později se jí donesla i silná vůně jistě drahé kolínské, o které již také zaslechla z vyprávění její přítelkyně. Žádný blaf z drogerie, ale příjemná ostrá vůně připomínající kůži, čaj a pach vyhasínajícího ohně. Přemýšlela nad čímkoliv jiným, než nad obsahem a smyslem vět, které jí unikaly mezi řádky, které nebyla schopna pochytit. Soustředila se na všechno, jen ne na knihu. Po několika dalších pokusech vzdala svou snahu, knihu zaklapla a rozhlédla se po hale. V tu chvíli hlavními dveřmi vešla skupinka filmařů s Mirandou, která si Monserrat ihned všimla, a vydala se k ní.
„Ahoj," usmála se zeširoka.
„Ahoj. Kdes byla?" optala se rudovláska a pousmála se.
„Na obědě," odpověděla Miranda a posadila se na opěradlo křesla. Mon se jí zadívala do hnědých očí a sklesle vydechla. „Je to špatně?"
„Nene, v pořádku. Jen jsem čekala na oběd s tebou. Jinak nic," odpověděla. Miranda se zamračila a omluvně objala Mon, která zaskočeně omotala ruce kolem jejích boků a přitiskla se k ní.
„Ty jsi vážně zlato," usmála se Miranda. „Víš co, nenechám tě pojít hlady," rozhodla. Zvedla se na nohy, vytáhla z křesla i Mon a za ruku ji dotáhla do jídelny. S euforickým rozražením dveří, které si Mir dopřála, vstoupily do jídelny, která již nebyla tak prázdná a sem tam u nějakého stolu kdosi posedával a jedl oběd. Mon se za brunetkou, jež vydávala víc rámusu, než je zdrávo, přikrčila a založila si knihu na prsou.
„Co si dáš? Mají tady rybu, lasagne, kuře, knedlíčky na sladko, fazolky, rizoto..."
„Lasagne budou fajn," utnula ji pro jistotu Mon. Miranda přikývla, dovedla ji ke stolu a než se Mon stačila vzpamatovat, seděla s talířem chutných lasagní před sebou.
„Dobrou chuť," popřála jí Miranda, která seděla naproti ní a nahlížela bokem k sousednímu stolu.
„Jednou mi poděkuješ," zašklebila se Mir a natočila tvář ještě víc na stranu.
„Co tam, prosím tě..." Ani nemusela větu doříct, aby i ona otočila svou tvář a spatřila toho chudáka v modrém tričku. A svět mohl spatřit další ukázkový facepalm v podání Monserrat Whitechapel.
„Pšt, nic neříkej," dodala po chvíli ticha Miranda se zamilovaným pohledem. Jen aby ho Mon viděla zmizet, by nejraději řekla, že s Tomem šla sama do hotelu... SAMA. Ale ublížit jejímu štěněcímu výrazu nemohla. Vždy, když na ni někdo udělal štěněcí pohled, povolila. I Miranda věděla, jak na ni.
„Mon?" optala se.
„Copak?" zvedla obočí a pomalu se dala o jídla.
„Ehhhm, holky z maskérny chtěly na nákupy, dokud je ještě volno," nadhodila a opatrně se podívala na Monserrat, která se dívala do jídla a s chutí přežvykovala těstoviny. Po chvilce své zelenošedohnědé oči obrátila k tmavě hnědým Mirandy a pousmála se.
„Co čekáš, že ti řeknu? V devět doma? Nejsem tvoje matka, Mir, klidně jdi. Já budu odpočívat," usmála se Monserrat a zavrtěla hlavou.
„Nechceš jít s námi?" zeptala se Miranda a podmračeně se na ni zahleděla. Stačil pouhý pohled, aby poznala, že Mon nemá chuť nikam jít... překvapivě. „Fajn. Tak já se zajdu převléct a půjdeme. Chceš něco donést nebo něco?"
„Ne, díky. Jsi zlato," pousmála se. Miranda zeširoka roztáhla koutky úst a elegantně se zvedla od stolu.
„Tak pa, večer se uvidíme na večeři. Už tě neopustím, hm?"
„Ovšem, budu čekat," zazubila se Monserrat a zamávala na odcházející brunetku, jež se ještě ve dveřích otočila, sepjala ruce k sobě a provolávala věčnou slávu snad všem bohům za muže, kvůli němuž si Monserrat již tolik vytrpěla. S úsměvem ujídala lasagní.
Konečně se pořádně usmála. Úspěch dne, pomyslel si modroočko, když zahlédl Monserrat s její kamarádkou na obědě. Ovšem po chvíli ji kamarádka opustila a opět zůstala sama. Netušil, co ho na ni tolik zaujalo, ale byla jiná než ostatní ženy. Nepadala před ním na kolena, ani ronila slzy štěstí, ani se mu nevrhala kolem krku. Prostě byla jiná. Obědval a zároveň přemýšlel, jak z ní vytlouct alespoň náznak důvodu, proč je tolik uzavřená.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
