Já? (Tom Hiddleston FF)

Nákupy? Bohužel...

Ráno premiéry vyletěla z postele s od odbitím osmé hodiny. Naházela do sebe snídani a usadila se u stolu. 

"Jsem blázen, magor... Bože, Mon, do čeho se to pouštíš?!" mluvila sama k sobě, zatímco vytáčela číslo na Liz. Po pár pravidelných tónech se ozval sympatický známý hlas: "U telefonu Liz Meyers, co si přejete?" 

"Ahoj, Liz. Tady Mon."

"Ježiši, Mon! Ahoj. Jak na tom jsi?" spustila horlivě kostymérka a Mon si dokázala představit její výraz. Monserrat prsty klepala o desku dřevěného stolu, aby alespoň ventilovala svou nervozitu. 

"Dostala jsem se z toho," odpověděla a dlaň položila.

"Ty možná, ale kdybys viděla Toma, Mon, on je úplně zlomený. Nejde s ním ani mluvit, před těmi vtěrkami se přetvařuje, ale než vejde na koberec, tváří se jak ubrečená želva!" pokračovala Liz dál. Bylo jí jich obou tak líto... Na druhou Monserrat chápala. Sama si nedokázala představit, že by se musela potýkat s takovou situací. A Miranda? Kdyby ji potkala, vyškrábala by jí oči svou francouzskou manikúrou.

"Liz, poslouchej, já... přijdu dneska večer, ale slib mi, že se nikomu neozveš. Mluvila jsem s jedním chlápkem... to je jedno, každopádně přijdu, ale potřebuju pomoc. Sama se nezvládnu přichystat." To si nemohla nalhávat. Sama se nechystala ani do kina, jelikož její schopnosti sahaly sotva po kotníky i desetileté holčině

"Mon, já jsem ještě v letadle," zašeptala Liz, jelikož telefonovat za letu nebylo příliš legální. Mon si připlácla ruku k obličeji. Narychlo vymýšlela další plán. 

"Fajn, dobře. Já to zvládnu sama. I tak děkuju, Liz," pousmála se do prázdna. 

"Jsi v pohodě?"

"Jasně, jen mě to rozhodilo... hodně rozhodilo."

"A co se mezi vámi stalo?" zašeptala ještě tišeji Liz. Mon se hlasitě nadechla.

"Řekla jsem Tomovi, že tohle prostě neunesu a že je konec. Odešla jsem, ale po té době... chybí mi a já o něj nechci přijít kvůli bandě... slepic."

"To je dobře, Mon. Hlavně se dostav, nikomu nic neřeknu... Chybíš i jemu," řekla Liz do telefonu s citem takovým, až Mon na druhé straně píchlo u srdce. Chvíli hledala vhodná slova. "Miluje tě."

"Já jeho. Děkuju, Liz." 

"Není zač, zatím ahoj."

"Pa." Zavěsila a svezla se po židli skoro na podlahu, kde momentálně sídlilo její ego, myšlenky i veškeré uvažování. Zoufale bloumala očima po stropu, jestli ji náhodou něco nenapadne. Večer má jít na premiéru, kde celému světu ukáže, že si nenechá vyfouknout toho nejlepšího chlapa pod sluncem, ale nemá co na sebe. Otázka řešená každou ženou minimálně šestkrát v týdnu... Minimálně. Nikdy nic tolik neřešila, ale tohle? Věděla, že kdyby si oblékla ty zelené šaty, bylo by to považováno za společenské fópa, skandál, tabu... Napadala ji spousta slov. Nakonec se se zoufalým zaúpěním vyškrábala na nohy a vrazila do ložnice, kde na dřevěné komodě stála stará pokladnička ve tvaru čtyřlístku, kterou kdysi dávno dostala od Roba, když se stěhovala do Londýna. I s malým příspěvkem, který si rozhodla ponechat na horší časy a pravidelně do ní odkládala po libře, až se pokladnička úplně zaplnila. 

"Jdeme na nákupy..." zafňukala ke keramice a položila ji na zem. Došla pro kladívko a se slovy: "Promiň," třískla do pokladničky, střepy se rozletěly a mezi nimi se ukázaly bankovky i pár mincí. Lítostivě vydechla a peníze si naházela do peněženky. Než se vypravila ven, uběhla snad hodina. "No... mám co dělat."