Já? (Tom Hiddleston FF)

Ach ta žárlivost

Když se vrátili k hotelu, zastavili se kousek od hlavních dveří a podívali se na sebe.

„Tome, nerada bych na někoho něco hrála, ale..." začala.

„Ale Miranda," doplnil ji a pohladil ji na hřbetu ruky. Tiše přikývla.

„Nesmířila by se s tím," špitla. Přikývl. Chápal ji. Za žádnou cenu by své kamarádce ublížit nechtěla, ale na druhou stranu by rád, že se rozhodla pro něj. „Děkuju ti."

„Za co?" zeptal se nechápavě a zvedl obočí. Ona zvedla koutky úst.

„Za vše," odpověděla. Vyšvihla se na špičky a políbila ho na tvář. Celým tělem mu projelo lehké mravenčení. „Dobrou noc," šeptla mu.

„Dobrou, Mon," šeptl on. To už se ale Mon otočila a s posledním pohledem, jenž k němu vyslala, prošla dveřmi a zmizela v hotelu. Sám pro sebe se usmál, přejel si rukou po tváři, vydechl a zamířil do hotelu.

*****

Stála v pokoji vedle okna, o jehož rám se opírala ramenem, a shlížela dolů do zasněžených ulic. Občas prošla skupinka lidí, či jen jedinec. Popíjela šálek čaje a kochala se krásou Toronta. Miranda byla celá natěšená z následujícího dne, kdy se celý štáb dostaví na zámek Casa Loma, kde budou natáčet tři dny, pak se vrátí, dotočí několik drobností ve studiích a zamíří na hrad Dundurn a do Hamiltonu. S nadcházející práce byla nadšená, ale to, že ji čeká ještě pár týdnů natáčení s Hiddlym, ji činilo tou nejšťastnější osobou pod sluncem. Ztracená ve svých myšlenkách sledovala jemně se snášející sníh, až ji zaujalo dění pod sebou. Odložila hrnek a znovu se zadívala dolů. Zlostně a zprudka se nadechla, když si uvědomila, že osoba vedle hlavního herce jejich filmu, je Mon. Pár dalších stupňů do varu krve jí přidalo, když ho její kamarádka, jak se nazývala, políbila na tvář. S tepem v astronomických otáčkách se srovnala v zádech, odešla k posteli a lehla si pod přikrývku.

Chvíli na to dorazila do pokoje Monserrat. Když viděla tmu v pokoji, šeptla: „Mir? Jsi vzhůru?" Když se nic neozývalo, tiše vešla a zalezla do koupelny. Se skousnutými rty, tvářemi rudými a očima rozzářenýma štěstím se na sebe do zrcadla usmála a sama si pomyslela, že spokojená vypadá jinak. Osprchovala se horkou vodou, umyla si vlasy, a když se převlékla do pyžama, vděčně zavřela víčka a usnula.

Následující den byl poněkud hektický, neboť sbalit celý štáb na cestu do Casa Loma, byl oříšek i pro tak zkušeného člověka, jako Guillermo. Ten od rána proběhl hotel snad tisíckrát a ještě před odjezdem musel s několika muži do studií sbalit poslední potřebné. I Mon byla od rána vystresovaná, ačkoliv jí Guill sdělil, že ji příliš nepotřebuje a ať se postará o přepravu štábu. V džínách a kostkované košili běhala po hale tam a zpátky a do papírů zapisovala veškeré poznámky k chodu dne.

„Slečno Chastain!" volala v jídelně na Jessicu, která se zrovna chystala k odchodu. Naštěstí se ale zastavila a na vytíženou Mon se usmála a tázavě zvedla obočí.

„Stačí Jessica," řekla.

„Dobře... No, jde o přepravu na místo. Já a zbytek asistentů jsme se včera pokoušeli vymyslet co nejlepší plán: Z místa A do místa B... Bohužel jsme nepřišli na nic lepšího, než objednat několik autobusů a dodávek, které by nás do Casa Lomy přepravily. Tudíž jsme se snažili sepsat skupinky dle práce. Kameramani, osvětlovači a zvukaři jedou spolu, maskéři a kostyméři, a tak dále. Každý z nás vyfasoval jednu skupinu, na mě zbyli herci. Omlouvám, že vám to říkám až teď, ale opravdu jsem se k tomu dříve nedostala," vychrlila Mon a omluvně se na zrzku podívala. Ta se mile a vřele usmála a zavrtěla hlavou.

„Nic se nestalo."

„To jsem ráda," pousmála se Mon. „No odjíždíme si za 20 minut."

„Už?" zděsila se Jessica a vykulila oči. Monserrat přikývla. „No, naštěstí mám věci sbalené."

„Skvělé. Tak za 20 minut venku u autobusu. Budu tam čekat," oznámila.

„Rozkaz, budu tam," zazubila se Jess a vydala se pryč.

„Dobré ráno," ozvalo se za Mon. S drobným uleknutím se prudce otočila za sebe na široký úsměv muže, který za onen úsměv mohl.

„Ahoj," řekla a prohrábla si vlasy.

„Dneska je to fofr, co?" optal se ještě rozespale.

„To ano, snad největší jaký tu byl," potvrdila Monserrat. „Ale bude to stát za to. Už jen vidět ten hrad by mě utěšilo."
„Jo, vidět po ránu něco tak krásného je fajn," šeptl a šibalsky na ní mrkl. Mon se pousmála, načež se jí lehce zarděla líčka. Nadechla se k dalším slovům.

„Hej Mon!" ozval se kousek od ní Mirandin hlas.

„Ano?" otočila se na svou kamarádku v krátké sukni a červené halence.

„Můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptala se a usmála se.

„Momentíček," špitla omluvně k Tomovi a přešla k Mirandě, jež se culila jak neviňátko. „Copak?"

„Hele, ráno jsme spolu moc nemluvily, únava a tak, že? Ale kdes byla včera večer? Čekala jsem na tebe, chtěla jsem s tebou zkouknout pár filmů, ale nepřicházela jsi," spustila svou hru brunetka a mírně se zamračila, aby své komedii dodala na důvěryhodnosti. Dobře věděla, kde její kamarádka večer byla.

„S Robem na letišti. Pak jsem skočila ještě na poštu poslat mámě pohled," vymluvila se Mon, doufajíc že ji Miranda neodhalí. Svou nervozitu si kompenzovala drcením kartonové složky mezi zpocenými prsty.

„V neděli?" optala se Miranda. Šach mat.

„Chtěla jsem ho poslat. Naštěstí tam měli takové ty boxy, které každý den vybírají," pousmála se Mon, přičemž si v duchu otírala pot z čela.

„Aha," kývla, jakože chápavě Miranda. No jasně...

„Mir, neskutečně ráda bych si s tebou povídala, ale mám moc práce. Snad to na místě už půjde lépe, a když tak se stavím u tebe v maskérně, hm?" usmála se Mon.

„Fajn," přikývla Miranda a na rozloučenou Mon krátce objala. „Tak pa." A s tím odešla. Monserrat se vrátila k Tomovi, který v rukách držel dva šálky čaje, z nichž jeden podal Mon.

„O děkuji," pousmála se a jeden šálek si převzala.

„Není zač," zazubil se Tom. Mon usrkla horkého čaje a zamračila se, čehož si všiml. „Vše v pořádku?"

„Ano, teda asi. Tome, já nevím, jak dlouho to před ní vydržím," šeptla a zvedla k němu své oči. „Nic nevím. Chtěla bych všechno, ale vše mít nemůžu. Rozhodla jsem se a musím počítat s následky, ale nechci ji ztratit. Jsem zmatená. Řeknu jí to, ale nevím jak... Mám strach, že to nepochopí, že se bude zlobit..."

„Pokud je tvá přítelkyně, zlobit se nebude," podotkl. Mon se podívala na protější zeď.

„Toho se právě bojím," zašeptala.

„Všechno bude dobré," řekl povzbudivě. „Nemysli na to, užívej dne. Jedeš na překrásné místo. Možná se najde i někdo, s kým to bude ještě výjimečnější. Na večer si nic nechystej, mám plány," zazubil se.

„Mám se bát?" zeptala se naoko zděšeně.

„Pokud nemáš fobii ze tmy, měla bys vše přežít v pořádku," řekl a mávl na rozloučenou.

„Tak ahoj," pousmála se do prázdna, vypila čaj a dala se zpět do práce.