Dramione

Chapter 7

Hermiona

„Ginny? Můžeš sakra sklapnout!" vyjekla jsem se smíchem a Ginny se také zasmála. Seděli jsme u mě na posteli a Ginny pořád básnila o Harrym.

„Ale on je prostě-„

„Jasně dokonalý, boží, nejlepší, nádherný, skvělý, chytrý, statečný a asi další milion věcí!"

„Tak se nezlob a co ty?" usmála se Ginny.

„Slibuješ, že to nikomu neřekneš?" ušklíbla jsem se a Ginny pohotově kývala hlavou. A tak jsem jí řekla o Dracovi. Celé. Od plesu až do dnešního odpoledne. Ginny celou dobu je zarytě mlčela a kulila na mě oči.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?" zeptala se pak.

„Ne, proč bych měla?"

„U Merlinových vousů Hermiono! Vždyť je to Malfoy! Ten hnusný nagelovaný nafoukanec, který nám jen ubližuje! Jeho rodiče jsou smrtijedi, na to jsi zapomněla?" máchala rukama Ginny.

„Změnil se." Namítla jsem.

„Někdo jako on se nezmění Hermiono, to prostě nejde." Potom smutně dodala: „Zklamala jsi mě, myslela jsem si, že z nás dvou jsi ty ta chytrá." To už jsem nevydržela. Se slzami v očích jsem vyběhla z pokoje a běžela se schovat do mého slzavého údolíčka, tedy vlastně slzavé věžičky. Koukala jsem na Bradavickou krajinu, kterou ozařovalo krásné zapadající slunce. Byla mi to trochu zima, ale co by malé kouzlo nespravilo?

Proč mám vlastně Draca teď tak ráda? Proč se chová tak, jak se chová? Co se to děje? Slzy už dávno netekly po mích tvářích, ale špatný pocit a smutek s nimi bohužel neodtekl.

„Ahoj." Řekl hlas vedle mě. Byl to Draco. Ani nevím, jestli jsem v tenhle moment ráda, že ho vidím.

„Ahoj." Zašeptala jsem.

„Stalo se něco?" zeptal se starostlivě.

„Stalo."

„A povíš mi to?"

Povzdechla jsem si a otočila se na něj. V očích mu blýsklo poznání a on mě beze slova objal. Jeho náruč byla tak konejšivá, teplá a něžná, že jsem měla pocit, jako kdybych se vznášela. Trošku jsem vzlykla, ještě pořád mě to mrzelo. S Ginny jsme se nikdy nehádaly.

„Tak co se děje?" Odtáhla jsem se od něj a řekla: „Pohádala jsem se s Ginny."

„Jen?" povytáhl obočí.

Vyplázla jsem na něj jazyk a řekla: „Kvůli tobě."

Zarazil se: „A proto brečíš?"

„Taky."

„A proč ještě?" zeptal se opatrně. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Byla to dobrá otázka.

„Já vlastně nevím, jednoduše mě strašně mateš a já jsem ze všeho zmatená. Celé ty dlouhé roky se ke mně chováš strašně a pak najednou ples a ‚LUSK', všechno je dobré. Jsi jako vyměněný. Strašně mě mateš, nevím, co si mám o tom všem myslet. Do toho moje kamarádka odsuzuje to, že se zastanu ‚Zmijozeláka' a pak jsi tu zase ty a utěšuješ mě, tak se mi prosím nediv, že jsem teď trochu emočně zmatená." Dokončila jsem svůj monolog a upřímně se mi ulevilo. Draco na mě celou dobu jen mlčky koukal.

„Poslyš, Mio, já vím, že jsem se k tobě choval strašně, ale pamatuješ? Omluvil jsem se a vysvětlil jsem ti to.

„Já vím, ale to pořád nemění to, že jsem zmatená." Povzdechla jsem si frustrovaně a sedla si na zem. Nohama jsem houpala ve vzduchu a Draco mě po chvíli napodobil. Seděli jsme mlčky a já si snažila utřídit své myšlenky, které se míhaly jedna přes druhou a mě se nedařilo ani jednu zachytit a dát ji do svého šuplíčku, abych si v hlavě alespoň trochu ‚uklidila'. Vlastně jsem se jen dívala. Na zamrzlé jezero. Na slunce, které se teď pomalu sunulo k západu. Na pár ptáčků, kteří neodletěli. A v neposlední řadě také na Draca. Jen tak koutkem oka. Přemýšlela jsem o něm. Byl strašně složitá osoba. Povzdychla jsem si, čímž jsem na sebe nechtěně upoutala jeho pozornost. Starostlivě se nade mnou skláněl, ani jsem si nevšimla, že tak vyrostl.

„Nechceš si zabruslit?" navrhl s poťouchlými jiskřičkami v očích, které se mi z neznámého důvodu vůbec nelíbily.

„Copak ty to umíš?" ušklíbla jsem se.

Dotčeně se na mě podíval a pak řekl: „Ovšem že ano, copak je něco, co JÁ Draco Malfoy neumím?"

„Například používat mozek." Zasmála jsem se a dál seděla na chladném kameni, který pokrýval celou podlahu. Draco jen protočil očima a dál nic neřekl. 

„Ty se bojíš Grangerová." Prohlásil po chvíli.

„Nebojím." Osekla jsem.

„Ale jo." Pokrčil rameny. Věděla jsem, že se mě snaží vyprovokovat, a proto jsem s tou nejvážnější tváří řekla, že už je moc pozdě.

„Že ty to neumíš?" udeřil znovu Draco a já protočila očima: „Ovšem že umím, copak JÁ Hermiona Grangerová něco neumím?"

„Třeba se trochu odvázat." Zašeptal mi Draco do ucha a postavil se. Natáhl ke mně ruku se slovy: „Tak dělej Grangerová, slibuju, že když spadneš, budu se smát nanejvýš hodinu."

„To je od vás velmi šlechetné pane Malfoyi." Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a chytla se ho za jeho nastavenou ruku.

„Já vím." Pokrčil rameny a s úšklebkem, který tak úžasně a protivně umí jen on, mě vytáhl mě na nohy.

***

„Vůbec nevím, proč tu teď sem." Povzdychla jsem si, když jsme stáli na zamrzlém jezeře s bruslemi na nohách.

„Protože jsem jednoduše úžasný." Odpověděl pohotově Malfoy a rozjel se pozadu.

„Tak pojeď Grangerová!" volal na mě z druhého konce jezera.

„To se lehko řekne." Mumlala jsem a udělala jsem pár váhavých skluzů, potom jsem se radši zastavila. Ani za nic na světě bych mu totiž nepřiznala, že stojím na bruslích asi po čtvrté.

„Copak? Nejede to?" přibruslil ke mně Draco. Jen jsem si odfrkla a odstrčila se pravou nohou. Jenže jsem nějak zapomněla na levou. Nohy se mi rozjeli a já ležela na zemi. Nade mnou stál smějící se Draco.

„Ha ha ha. Děláš, jak kdybys nikdy nespadl." Zavrčela jsem a pokusila se postavit. Na kluzkém povrchu jsem ale nenašla oporu a já se opět odporoučela k zemi.

„Pojď sem." Smál se Draco a pomohl mi, se vyškrábat na nohy.

„Ty jsi ještě nebruslila?" ptal se užasle.

„Ale to víš, dělala jsem krasobruslařku, ale nějak jsem to zapomněla." Osekla jsem.

„Co je to krasobruslařka?" Ptal se.

„Ale nic."

„Pojeď, ukážu ti to." Nabídl se velkoryse.

„To je dobrý, myslím, že mi to pro dnešek stačilo." Bránila jsem se, ale on mi i přes mé protesty dal ruce kolem pasu a pomalu mě začal tlačit před sebou. Tiše jsme klouzali po ledu a já si najednou přišla tak volná. Jakoby všechny starosti odlétly a já jim pomalu, ale jistě ujížděla.

„Vidíš, jak ti to jde." Usmál se Draco a já si až teď uvědomila, že jedu sama. Draco si to zrovna bruslil ke mně a ne pomalu!

„Draco zpomal!" vyjekla jsem, ale už bylo pozdě. Napálili jsme to do sebe v plné rychlosti. Slyšela jsem nějaké zakřupání a v duchu jsem se modlila, aby to nebyl led. Když trochu spadl sníh, zavolala jsem: „Draco? Jsi v pohodě?"

„Jo." Odpověděl mi s námahou hlas, ale už v něm byl slyšet podtón smíchu.

„Jsi pěkně pito-." Nestihla jsem to doříct.