Dramione

Chapter 17

„Kde je Ron?"

„Snídá." Ušklíbla se Ginny a kývla hlavou ke dveřím. Z nich se právě vynořil Ron a v ruce svíral namazaný chléb s marmeládou.

„Jak jinak." Protočila jsem očima. „No co? Snídaně je důležitá. Je to vlastně nejdůležitější jídlo dne a tak se nesmí zanedbávat." Hájil se Ron a spokojeně ukusoval chleba.

„Tak pojďte." Usmál se Harry a všichni čtyři jsme vyšli z domu. Nastavila jsem ruku a všichni se mě chytli. Přemístila jsem nás, co nejblíže jsem si dokázala vzpomenout k Malfoy Manor. Známý pocit nevolnosti se dostavil okamžitě a pak už mě pohltil vír a vyhodil nás na louce, kde svištěl vítr. Stromy se ohýbaly a my měli co dělat, aby nás to neodfouklo. Nepříjemný pocit mě také zaplavil při pohledu na sídlo. Nevědomky jsem si přejela rukou po ruce. Tohle místo rozhodně nepatřilo mezi mé oblíbené.

„Co teď?" ječel Ron. Já jen protočila očima. Ovšem že nedával při snídani pozor. Bavili jsme se o plánu, ale to by nebyl Ron. Pomalu jsme postupovali kupředu zahaleni zastíracím kouzlem, které nás chránilo před prvním pohledem na louku, kde zdánlivě nikdo nebyl. „Tak šup, Hermiono. Je mi zima." Řekl Harry blízko mě tak, abych ho slyšela. Kývla jsem: „Jdu na to." Pomocí hůlky a samozřejmě kouzla jsem se snažila identifikovat sebemenší kouzlo, které by nám bránilo ve vstupu.

„Nic tu není!" Vyjekla jsem překvapeně.

„Jak je to možné?!" kulila oči Ginny. „Tak to nevím." Zakroutila jsem hlavou a rukou si zakryla oči před rychle foukajícím větrem.

***

„Rone! Co to děláš?!" sykla jsem potichu, ale bylo pozdě. Ron prostě sáhl na kliku a otevřel dveře! Opět se nic nestalo a to mi začalo být podezřelé. Hodně podezřelé.

„Harry, nějak se mi to nezdá, je-„ nestihla jsem dokončit své obavy, protože v tu chvíli proti mně letěla nějaká kletba. Jen tak tak jsem stihla vyčarovat ochranný štít. Kouzlo se o něj rozprsklo a dál se nic nestalo. Ovšem to nebyl konec. Z konce chodby na nás někdo vrhal jednu kletbu za druhou.

„Rone!" vyjekla Ginny, když Ron schytal jednu kletbu do břicha. Okamžitě ho omotal silný provaz. Takže to jsou jen svazovací kouzla... Rona jsme rychle rozvázali a potom jsme s štíty před námi postupovali vpřed, abychom alespoň zjistili, proti komu stojíme. Najednou kouzla přestala.

„Co tu chcete?" zaskřípal tenký hlásek a postava se pomalu blížila k nám.

Ron nikdy neměl moc taktu a sebeovládání a tak ani nebylo divu, že vyprskl smíchy po té, co uviděl onoho kouzelníka. Byl to totiž domácí skřítek. Vlastně domácí skřítek, který měl za sebou dalších pět skřítků. Všichni měli na sobě čepice, ve kterých byli vystřižené dvě díry na nohy. Čepice jim posloužila jako kalhoty. Na hlavě měli ponožku a přes hruď přehozené šátky a šály. Vypadali opravdu směšně. To se ale nedalo říct o naší situaci. Ta byla spíše potupná a žalostná.

„Tak co tu chcete?" vztekle řekl ten nejblíže nám.

„Co tu děláte vy?" odfrkla si Ginny a měřila si skřítka pobaveným pohledem.

„Ginny." Káravě jsem se podívala na svou kamarádku. Ta jen protočila očima a pokrčila rameny „Omlouváme se, že jsme sem vtrhli, ale máme podezření, že tu někoho skrýváte."

„Co je ti do toho?" odsekl skřítek. „Kdo je váš pán?" zeptal se místo toho Harry.

„Nikdo. My jsme svobodní skřítci." Řekl ten maličký a hrdě vypjal hruď. „A proč tu tedy jste? Kdo byli vaši páni?" ptala jsem se já. „Co je ti do toho." Opakoval skřítek a vztekle si dupl nožičkou. „A teš, vypadněte!" zaječel.

„Dobře, pardon." Zvedla v obraně Ginny ruce a pomalu jsme začali couvat.

„Petrificus totalus." Zaječela jsem a další tři hlasy mě hned napodobili.Skřítci zůstali zkamenělý stát s pusami otevřenými. „Pardon." Omluvila jsemse a obešla je. Vydali jsme se dál do domu. „Kde začneme?" zeptalajsem se. Ginny a Ron se smíchem za námi diskutovali o armádě skřítků. „Nevím. Ale my jsme bylitenkrát ve sklepě." Ušklíbl se Harry a já kývla. 

První zastávka: sklepení. Jupí...