Dramione

Chapter 11

„A... A ty nechceš, aby tě líbal?" řekl nejistě Draco.

„Ne, ovšem, že ne. Je jako můj bratr." Protestoval jsem tiše a ještě víc se k němu natiskla.

„To bude dobrý. Podruhé to teď už nezkusí. Věř mi." Ujišťoval mě a já jen kývla. Měl asi pravdu. Po mé reakci to už snad nezkusí.

„Promiň." Kňukla jsem potichu, protože jsem si uvědomila, že včera večer jsem líbala jeho a teď mu tu povídám o Ronovi.

„Proč?"

„Protože ti tohle asi není příjemný." Řekla jsem a odtáhla se od něj.

„No, nejlepší to nebylo, ale co bych pro tebe neudělal?" s úsměvem si povzdechl.

„Třeba by sis neoholil vlasy nebo bys nepolíbil profesorku McGonagallovou nebo-„ chtěla jsem pokračovat, ale má slova zanikla v jeho rtech. Stoupla jsem si na špičky, abych mu byla co nejblíže a vyšla jsem mu vstříc. Byl jako droga a já už teď byla závislá. Doslova!

Draco

„Třeba by sis neoholil vlasy nebo bys nepolíbil profesorku McGonagallovou nebo-„ vypočítávala a culila se při tom. Jediný způsob, jak ji umlčet bylo políbit ji, ne že bych si nějak stěžoval. Na rtech jsem mohl cítit, jak se usmála a pak mě objala kolem krku. Tiskl jsem jí k sobě a ona mi vycházela vstříc. S úsměvem se ode mě odtáhla a pak řekla: „Měli bychom jít na večeři."

„Jak můžeš teď myslet na jídlo?" ušklíbl jsem se. Jen pokrčila rameny a pustila mě.

„Tak pojď." Zasmál jsem se a spolu jsme šli ruku v ruce. Pod schody jsme se rozdělili a každý jsme se vydal svou cestou ke stolu.

„Nazdárek." Usmívala se Pansy a klepala na lavici vedle sebe. Otráveně jsem protočil oči a sedl si vedle ní.

„Čau." Zabručel jsem.

„Co se děje?"

„Nic." Ošil jsem se a nandal si na talíř brambory a kousek masa. Mrzutě jsem napichoval brambory na vidličku.

„Je divnej." Uslyšel jsem hlas Pansy, která se tohle rádoby nenápadně pokoušela sdělit Blaisovi.

„Ale není." Odsekl Blaise a sedl si vedle mě.

„Díky." Ušklíbl jsem se a Blaise mi ušklebek vrátil. V tichosti jsme dojedli večeři a pak jsem zamířil do zmijozelské společenské místnosti. Vzal jsem si knihy a usadil se u jednoho stolu. Začal jsem vypracovávat esej o Kluběnkách. Jednou jsem ji měl, ale pak se nějakým nedopatřením ztratila (Jak zní ponaučení? Kluběnka není potlouk... a navíc, byl jsem malý!) 

„Sakra." Zaklel jsem potichu, když jsem zjistil, že kniha, ze které jsem to vše hodlal vypsat, zůstala nejspíš ležet v knihovně.

Naštvaně jsem si vzal věci a vydal se do knihovny. Samozřejmě tam ta kniha nebyla! Nějaký troufalec si mi ji normálně ukradl! Naštvaně jsem procházel regály a hledal něco podobného, čím bych snad mohl onu knihu nahradit. Moje rozhořčení se začalo stupňovat, protože jsem nic nemohl najít. Pak jsem si všiml nohou, které se pohupovaly a v pravidelných intervalech vyčuhovaly ven, před regály. Pomalu jsem šel blíž, a koho jsem neuviděl. Překvapivě... ta holka tady snad bydlí. Zatím si mě nevšimla, takže jsem měl několik vzácných okamžiků na to, abych si ji prohlédl. Ne že bych ji nikdy předtím neviděl, jen se na ni rád koukám, jasný?! Vlasy jí zakrývaly obličej, který měla skloněný ke knize, která se nápadně podobala té mojí! No to je snad vtip! Jasně, že to byla moje kniha!

„Máš něco mého." Řekl jsem a opřel se ramenem o regál. Poplašeně sebou cukla a pak se na mě zamračeně podívala: „Jako co?"

„Tu knihu." Odpověděl jsem s úšklebkem.

„Co prosím?"

„Potřebuju tu knihu."

„Vidíš, já taky." Usmála se a znovu se sklonila ke knize. Ta holka je vážně neuvěřitelná! Vypisovala si poznámky a ani u toho nevzhlédla. Jen jsem zakroutil hlavou a knihu ji sebral.

„Co blbneš!?" vyjekla a hned byla na nohou.

„Musím napsat tu esej." Hájil jsem se.

„Jasně, a já asi dělám co?" odsekla, ale i přes tu rádoby naštvanost jsem viděl, jak jí cukají koutky. To jak se snažila nerozesmát se.

„Kradeš moji knihu."

„Draco." Zakňourala a já začal tušit, že tohle nevyhraju, protože pak podle očekávání udělala psí oči a já ani nevěděl, co dělám. Když jsem zase začal vnímat, seděla zase na křesle, knihu v ruce.

„Gr." Zavrčel jsem a ona se zaculila. Natáhl jsem k ní ruku a ona se jí překvapivě chytla. Vytáhl jsem ji na nohy a sám se posadil. Pak si ji stáhl do klína. Otevřel jsem před námi knihu a vytáhl si psací potřeby.

„Copak?" zasmál jsem se jejímu překvapeně – naštvanému pohledu.

„Ale nic." Zavrtěla hlavou a začala zase psát.

Nevím, kolik toho píše, ale já už to mám a docela se nudím.

Hermiona

Dotek na boku mě na chvíli donutil přerušit psaní.

„Musím to dodělat." Zamumlala jsem. Draco si za mnou jen povzdechl.

„Hotovo." Řekla jsem s úsměvem a otočila se na něj. Usadila jsem se pohodlněji a opřela se o jeho hruď.

„Co budeme dělat teď?" zeptal se Draco a pohladil mě po vlasech.

„Nevím, za chvíli bude knihovna zavírat."

„Pravda." Uznal a já se k němu víc přitulila, protože krásně hřál.

„Já mám vždycky pravdu."

„No jasně." Ironie z jeho hlasu přímo sršela, ale i tak jsem věděla, že to myslí ze srandy. Teď už jo.

„Zavíráme!" dolehl k nám hlas knihovnice a já se zamračila. Vždycky jsem říkala, že otvírací doba knihovny je žalostně krátká a teď jsem si snad nejvíc za celý svůj život přála, aby bylo otevřeno déle. Nebylo.

„No nic." Povzdychla jsem si a vstala, pak jsem natáhla ruku k němu a pomohla mu vstát.