Dramione

Chapter 8

Led se pode mnou prolomil a mě pohltila studená voda. Zběsile jsem máchala rukama kolem sebe, ale těžké brusle mě táhly dolů. Snažila jsem se je sundat, ale nešlo to. V poslední snaze se zachránit jsem se snažila najít hůlku, ale moje promrzlé prsty na to neměly dostatek citu....

Draco

Leželi jsme na zemi a já jsem uslyšel její naštvaný hlas: „Draco? Jsi v pohodě?"

„Jo." Odpověděl jsem jí a snažil se tlumit smích, který se mi dral z hrdla ven.

„Jsi pěkně pito-." Začala říkat, ale nestihla to. Led se pod ní prolomil a ona zmizela ve studené vodě.

„Hermiono!" vyjekl jsem a hned si sundal brusle. Začal jsem šátrat po své hůlce. Nemohl jsem ji najít! Nakonec se mi to přeci jenom povedlo a já ji rychle kouzlem vytáhl ven. Kapala z ní voda, rty měla modré, oči zavřené. Byla jako ledová královna.

„Hermiono! Prosím pober se." Zatřásl jsem s ní jen, co jsem ji bezpečně dopravil na zem.

Nic.

„Mio!" Usušil jsem ji kouzlem, vzal ji do náruče a okamžitě běžel na ošetřovnu. Řeknu vám, takhle rychle jsem dlouho neběžel.

***

„Pane Malfoyi, nejste tu teď nějak často?" ptala se madam Pomfreyová, zatím co si ode mě vzala Miu a položila ji na lehátko. Jen jsem pokrčil rameny a zeptal se: „Bude v pořádku?"

„Ano. A teď mi řekněte, co se stalo." Poručila a začala Miu ošetřovat. Ulevilo se mi.

Začal jsem jí vyprávět, jak Hermiona zahučela do jezera. Madam Pomfreyová jen kývala hlavou a pod jejíma rukama začala Hermiona získávat zdravou barvu.

„Tak, pane Malfoyi, teď ji tu hezky pohlídáte, aby měla dostatek tepla. Já musím jít připravit lektvar."

„Dobře." Pokýval jsem hlavou a sedl si k ní. Chytil jsem jí za ruku. Měla ji studenou.

„Draco?" zašeptal jej tichý hlas.

„Jsem tady. Jak ti je?" Trochu pokřiveně se usmála a pak řekla: „Zima." Vzal jsem z postele vedle deku a přehodil ji přes ni.

„Lepší?"

„Jo." Usmála se.

„Tak pane Malfoyi. Můžete jít." Oznámila mi madam Pomfreyová, když se vrátila. V ruce nesla lahvičku lektvaru, který hned donutila Hermionu vypít. Fuj. Chudák. Je mi z toho špatně i za ni.

Šel jsem rovnou na večeři. Přemýšlel jsem, že bych to řekl Potterovi a Lonánkovi, ale oba tam měli své drahé polovičky, tak jsem to nechal být a zasedl ke Zmijozelskému stolu. A navíc, to bych byl moc hodný a to přeci nejsem.

„Ahoj Draco." Zavrněla mi Pansy do ucha. Její ruka se na můj vkus až příliš dotýkala mého stehna a celkově bych potřeboval více osobního prostoru. 

„Čau." Odsekl jsem.

„Poslední dobou tě skoro vůbec nevídám." Pokračovala ta pijavice. Jen jsem pokrčil rameny.

„Není to škoda?"

„Ne." Protočil jsem očima a zvedl se. Šel jsem spát. Byl jsem po dnešku trochu vyčerpaný. Sice nevím z čeho, ale to je jedno. Pořád mě hlodalo svědomí. Mia vlastně v tom jezeře skončila kvůli mně. Za chvíli jsem sklouzl do říše snů.

„Nemusíš tohle dělat." Volala dívka a po tváři se jí koulely slzy beznaděje a zoufalství.

„Ale ano, musím." Odpověděl rozhodně mladík a rychle přistoupil k plačící dívce.