Dramione

Chapter 9

„Uhm. Jasně." Souhlasila jsem překvapeně.

„Super, tak já jdu." Usmál se a odešel. 

Ještě chvíli jsem koukala na dveře, za kterými zmizel. Bylo to lehce divné, ale je to kamarád, tak vlastně proč ne. Po chvíli jsem otevřela učebnice a jala se dohánět zameškanou látku. Stihla jsem to akorát k večeři, na které k mému překvapení skoro nikdo nebyl. U Nebelvírského stolu sedělo jen deset lidí a i ostatní stoly byly poloprázdné. Mé oči se zastavily u stolu, který obývali Zmijozelští. Po chvilce jsem našla ty bouřkové oči, které jsem hledala. Díval se na mě stejně intenzivně, jako já na něj. Jako první jsem odvrátila pohled a začala se věnovat jídlu před sebou. Když jsem se tam podívala znovu, seděla u Draca Pansy a rukou ho hladila ve vlasech. Draco sice vypadal podrážděně, ale i tak mě ten pohled píchl u srdce. I chuť k jídlu mě nějak přešla. No co, aspoň zhubnu. Pomyslela jsem si a uchlácholena touto myšlenkou jsem se vydala kam jinam, než do knihovny. Pozdravila jsem knihovnici a rovnou se vydala mezi regály knih, které se prohýbaly pod tou tíhou písmenek a slov. Milovala jsem tu vůni knih i to ticho. Vybrala jsem si tři knížky a i s nimi jsem se usadila v křesílku, které bylo z části schované. Pohodlně jsem se usadila, otevřela knihu a nadechla se vůně papíru. U Merlinových vousů, jak někdo nemůže mít rád knihy? Zavrtěla jsem hlavou a dala se do čtení.

Najednou se kniha, kterou jsem měla položenou na klíně, se zvedla a před mými zraky začala létat! Překvapeně jsem vyjekla a natáhla po ní ruce, ale ona zase odlétla kousek stranou. Zamračila jsem se a vytáhla hůlku, ale než jsem stihla cokoliv říct, ta drzá kniha mi ji vzala. Normálně se otevřela a má hůlka z ní teď čouhala jako záložka.

„Hele!" vyjekla jsem a vyskočila na nohy, abych dostala svou hůlku zpět.

„Vrať mi to!" V tu chvíli jsem si uvědomila, že mluvím s knihou! Dnešek je vážně šílený. A ta kniha určitě nelétá sama. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jiného než knihu, která kdyby se uměla culit, tak se culí, jsem neviděla. Rychle jsem po ní chňapla, jenže ta kniha byla prostě rychlejší. Postupně jsem tak klopýtala regály a snažila se dostihnout tu zpropadenou knihu.

„Tak fajn. Nech si ji!" naštvaně jsem rozhodila rukama a otočila se, jenže dotek na mém rameni mě donutil se rychle otočit zpět. Hned za mnou, teď přede mnou, stál Malfoy s pobaveným úšklebkem na tváři. V ruce svíral mou hůlku. Natáhla jsem se po ní, ale on uhnul.

„Vážně? Dej mi ji." Zamračila jsem se, což ho nejspíše pobavilo ještě víc.

„Proč?"

„Protože to je moje hůlka! Proto." Odsekla jsem a znovu se natáhla po své hůlce.

„Tak popros." Vyzval mě.

„Cože?"

„No tak Grangerová, nic víc nechci." Usmíval se.

„Proč mám prosit? To je divný." Mračila jsem se. Proč mám prosit, když je to moje hůlka.

„Dobře, prosím." Rezignovala jsem a Draco mi s vítězným úsměvem podal mou hůlku.

„Díky." Zabrblala jsem a šla zpátky ke křesílku. Samozřejmě, že musel jít za mnou.

„Potřebuješ něco?" zeptala jsem se po chvíli, kdy se na mě upřeně díval.

„Nic. Jen se nudím." Ušklíbl se.

„Na." Podala jsem mu knihu. Zamračil se a řekl: „Jak mě tohle zabaví?" Jen jsem nad tím protočila očima, protože tohle nemělo cenu. Byl to prostě Malfoy.