Dramione

Chapter 14

Ano, já žiju! Po 100 letech nová kapitola ): ... Moc se omlouvám, že tak dlouho nebyla nová kapitola... tak snad vám to tímhle dílem trošku vynahradím (: Užijte si čtení (:

Posouváme se v ději - těsně po válce...

Hermiona

„Pojďte dolů! Je večeře!" volala paní Weasleová z kuchyně. Jsem tu u nich už docela dlouho. Rodiče jsou teď někde pryč a vlastně už ani neví, že sem jejich dcera. Rychle jsem zamrkala, abych zatlačila zpět slzy, které se vždy při této vzpomínce nahrnuly do mých očí. Zaklapla jsem knížku a vydala se po schodech dolů. Na schodech sem potkala Rona. Vypadal stejně ztrápeně jako každý v tomhle domě. Smutně se na mě usmál. Úsměv jsem mu opětovala a společně jsme sešli do kuchyně. Tam už seděla Ginny s Harrym a pan Weasley.

Po večeři se každý zase odebral do pokoje. Nikdo neměl na nic náladu. Seděla jsem na posteli a neúspěšně se pokoušela ponořit do děje knihy. Nešlo to. Válka sice skončila, ale ztráty byli příliš vysoké na to, abychom se byli schopni hned radovat.

„Můžu dál?" ozval se tichý hlas za dveřmi.

„Jasně." Odpověděla jsem a dveře se otevřely. Stál tam George a tvářil se, jako by se měl každou chvíli zhroutit.

„Georgi." Vydechla jsem a objala ho. Jeho tělo se otřásalo pod náporem vzlyků a já mu do ucha šeptala uklidňující slova. Od té doby, co Fred... je to s ním špatné.

„Promiň." Omlouval se a začal se ode mě odtahovat.

„To je dobrý." Uklidňovala jsem ho. Sedla sem si nepostel a poklepala na místo vedle sebe. Seděli jsme vedle sebe úplně v tichosti, každý ponořený ve svých myšlenkách, ale byla to určitá útěchy pro nás oba, držet za ruku někoho živého.

Často jsem přemýšlela a myslela na to, co dělá Draco. Jestli je živý... Jestli ho ještě někdy uvidím... Jestli mě pořád miluje...

„Jak to zvládáš ty?" zeptal se najednou George.

„Snažím se." Odpověděla jsem odhodlaně a usmála se na něj. On potřeboval podporu mnohem víc než já a zdá se, že jsem byla jediná, kterou si alespoň trochu pouštěl k tělu. Byli jsme kamarádi, kteří si navzájem připomínali, že je stále mnoho důvodů, proč to tu na tomhle světě nezabalit.

Samozřejmě mám Rona a Harryho a Ginny, ale Harry s Ginny jsou spolu. Milují se a já jim to přeju z celého srdce, ale bolí mě vědomí, že takhle já to s Dracem mít nikdy nebudu.... Držet se za ruce a nebát se odsouzení okolí.

„Už půjdu." Povzdechl si George a vstal. Zvedla jsem se a šla s ním ke dveřím.

„Děkuju." Poděkoval mi a dal mi rychlou pusu na tvář. Usmála jsem se na něj: „Není vůbec zač."

Mrkl na mě a na malinkatý okamžik byla v jeho očích ta jiskřička života, která tam dříve byla neustále. Potom ale zmizela a s ní i George. Povzdechla jsem si a zamířila zpátky k posteli.

Nemá cenu, utápět se v beznaději, ale co mám dělat teď?...

Draco

Hlava mi třeští a vůbec nevím, kde sem. Není to nejlepší začátek dne?

Naposledy si pamatuju velmi, ale velmi naštvaného otce a pak už nic. Úplný prázdno mám. Taky si vzpomínám na válku. Na spoustu mrtvých těl a na ni. Bojovala na opačné straně...

„Sakra!" zaklel jsem a praštil do postele, na které jsem ležel.

„Už jsi vzhůru?" ozval se hlas a já se s trhnutím otočil. V rohu místnosti, ve které byly dvě postele, seděl nějaký kluk, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml.

„Kdo jsi?" vyhrkl jsem.

„Marcus." Odpověděl vyzáblý chlapec.

„Já jsem Draco."

„Já vím."

„Kde to jsme?" zeptal jsem se a rozhlédl se po malé tmavé místnosti.

„Doma." Ušklíbl se Marcus.

„Co?" nakrčil jsem nechápavě obočí. Co si pamatuju, tak můj pokoj, dům vypadal jinak.

„Je to tak. Tohle je tvoje sídlo."

„Nikdy jsem na tuhle místnost nenarazil." Mračím se dál.

„A jak často jsi šmejdil po domě?"

„Často." Urazil jsem se. Já ZNÁM svůj dům.

„Dobře. Jak myslíš." Usmál se shovívavě Marcus.

„Co tu děláme?" pokračoval jsem ve vyptávání.

„Ty si nic nepamatuješ, že?"

„Ne."

„Tak to bude dlouhá noc." Zasmál se Marcus a přisedl si ke mně na postel.

„Poslouchám."

„Tak jo, začalo to na začátku."

„Neříkej." Ušklíbl jsem se.

„Nepřerušuj."

„No jo pořád."

„Takže, jak už jsem říkal, začalo to na začátku a tím na začátku, myslím vlastně na konci a-„

„Jak dlouho tu už si?" přerušil jsem ho.

„Asi měsíc, proč?" zasmál se.

„Ale jen tak, pokračuj." Pobídl jsem ho.

„Dobře. Takže jsme na konci. Sám toho vím málo, ale aspoň něco. Když Voldemort se smrtijedy vtrhl do Bradavic, strhla se bitva. A to pořádná! Nebudu to popisovat detailně, sám na to nerad vzpomínám. Každopádně zabili Pottera a-„

„Cože?! Potřík je mrtvej?!" vyjekl jsem.

„Vydrž, nepřerušuj mě." Jen jsem protočil očima a kývl.

„Jenže to by nebyl Potter, aby nějak neunikl, takže ožil a dál to byl celkem zmatek. Víš, že si mu hodil hůlku?"

„Já?! Cože?!" vykulil jsem oči.

„Jo, ty. No, jenže za to tě čaply a táhli pryč."

„Kdo?"

„Smrtijedi, samozřejmě."

„A dál?"

„Snažila se ti pomoc."

„Kdo?"

„Hermiona."

„Je v pořádku? Žije?" začal jsem panikařit. Co když se jí něco stalo?!!

„Klídek. Je v pořádku, podle mých posledních informací."

„Uff. Tak jo zrychli to."

„Dobře. Bradavice se ubránily. Voldemort je mrtvý a my tu trčíme a netuším proč."

„Paráda." Ušklíbl jsem se a zaklonil hlavu. Opřel jsem se o studenou stěnu za mnou.

To je v háji. A pořádně...