Dramione

Chapter 18

Sklepení nejsou hezká místa. Je tam cítit prach, plíseň a tma. Tedy tak mi to přijde. Mám pocit, že i tma má svůj specifický pach. Podrážky bot nám kvůli mechu na schodech klouzaly, zvuky se rozléhaly široko daleko. Celé sídlo vypadalo, jako kdyby se o něj nikdo nestaral dobrých padesát let, přitom od konce války neuběhl ani rok, natož padesát let. „Hermiono, pojď sem." Sykl Ron a já rychle doběhla k němu.

„Co je?" řekla jsem a rozhlížela se kolem, ale nic jsem neviděla. Tedy pokud nepočítám pavouky v rohu a pravděpodobně krysí ocásek, který koukal ze skuliny ve zdi.

„Choď s náma. Nebuď tak daleko." Jen jsem protočila očima, ale už jsem se nevzdálila tolik.

„Harry." Vyjekla Ginny kousek před námi. Okamžitě jsme se k ní všichni rozeběhli. Ginny se smutně koukala do jedné cely. Ležel tam člověk. A pravděpodobně tam takhle ležel už dlouho. Byl mrtvý. Nešlo poznat, o koho se jedná, ale i tak to nebylo příjemné. Hlavně vědomí, že v tenhle sklep je prosáklý smrtí a krví skrz na skrz nebyl zrovna na sebevědomí přidávající. Krysy nám probíhají pod nohami, jak se zoufale snaží schovat před světlem našich hůlek.

Jdeme podél dveří s mřížemi.  Některé místnosti jsou otevřené, jiné otevíráme s nadějí, že tam najdeme Draca. Zatím marně. 

Až u jedněch nás konečně dohnalo štěstí. Seděl na posteli. Byl vyhublý, špinavý a očividně unavený.

„Draco." Zašeptala jsem potichu a snažila se potlačit vzlyky, které se mi draly z pusy ven. Vidět ho takhle, v tomhle stavu, bylo vážně příšerné. Pevně svírám v ruce mříže dveří. Ucítím ruku na mém rameni, ale ignoruju ji. Potřebuju se k němu dostat. Okamžitě. 

„Alohomora." Špitnu a otevírám dveře. Stále sedí s očima zavřenýma. On mě nevidí?

„Draco." Zkouším znovu. Pomalu otevře jedno oko a pak se na mě vykuleně podívá.

„Hermiono?" řekne chraplavým hlasem, jenže to už na nic nečekám a objímám ho. Slzy smáčím jeho roztrhanou košili. Tak moc mi chyběl. „Hermiono, musíme jít." Vrátím mě do reality Harryho hlas.

„Dobře." Souhlasím a pouštím Draca. „Počkejte. Marcusi? Žiješ?" uchechtne se Draco. „Já vždycky říkal, že je to magor." Slyším za zády Ronův hlas, ale pro tentokrát ho jen zpražím pohledem. Po chvíli se celou rozlehne slabý hlas: „Myslím, že jo."

„Musíme ho vzít sebou...Mu-musíme..prosím." vykoktá s námahou Draco zatímco se snaží vstát. Nepodaří se mu to a on se sesune k zemi. „Draco!" vyjeknu vyděšeně. Oči má zavřené a najednou vypadá tak klidně, bezstarostně. Je smutné, že člověku v jeho věku tenhle výraz poskytne jen bezvědomí a ne šťastný život.

„Hermiono, poslouchej. Ty a Ginny vezmete Draca a přemístíte se domů, dobře? Já s Ronem se postaráme o tohohle." Kývl Harry hlavou do rohu místnosti. Ginny se už nadechovala k protestu, ale k její smůle k tomu nedostala příležitost, protože ji Harry políbil a pak ji se slovy běž, postrčil ke mně. Natáhla jsem k Ginny ruku. Ta se mě chytila, druhou rukou ještě odepřela Draca. Zavřela jsem oči a představila si Doupě. Čekala jsem, že se dostaví známý pocit nevolnosti, závratě, ale nedostavil se. 

Ani na druhý pokus. „Nefunguje tu přenášení," ušklíbla jsem se „Je to celkem logické, ale na nic." Použila jsem na Draca zaklínadlo a pomalu ho nechala vznášet přede mnou. Ginny svítila hůlkou na cestu.

Jakmile jsme překročili bránu Malfoy Manoru, přemístila jsem nás do Doupěte. „Kde jste- To je Malfoy?" vyjekla paní Weasleyová.

„Ano, to je Draco." Povzdychla jsem si. Paní Weasleyová věděla, že Draca mám ráda, ale i tak pro ni bylo obtížné mít pod střechou jednoho z bývalých smrtijedů. Chvíli stála ve dveřích a zdálo se, že zápasí sama se sebou. Nakonec se postavila vedle dveří a rukou nám pokynula, ať jdeme rychle dál. Když jsem procházela kolem ní, řekla jsem: „Děkuju." a krátce jí objala. „Není zač." usmála se upřímně paní Weasleyouvá a pomohla mi dostat Draca do mého pokoje. Tam jsem ho položila na postel a snažila se zjistit zranění. Naštěstí se zdál být v pořádku. Dehydrovaný, hubený a odřený, ale nic vážnějšího jsem nenašla. Teď stejně nezbývá nic jiného než čekat, až se probudí. Kouzlem ho převléknu do šedých tepláků a zeleného trička. Ještě dojdu pro sklenici s vodou, kterou postavím na noční stolek vedle postele.

Dole je slyšet hluk a tak jdu zjistit, co se tam děje.

„Nevíme mami, kdo to je, ale nemohli jsme ho v té cele nechat! Umřel by." Argumentoval Ron. Sešla jsem dolů a uviděla jsem, jak paní Weasleyová stojí ve dveřích a tváří se rozpolceně.

„Děje se něco?" zeptám se. „Vím, že pro tebe Draco hodně znamená a tak jsem ochotná ho tolerovat a možná ho mít později i ráda. Nakonec za to nemůže, že se narodil do špatné rodiny, ale nechci tady ubytovnu pro smrtijedy. Navíc tenhle vypadá přesně jak-... To je jedno. Odveďte ho ke Svatému Mungovi, ale já ho tu prostě nechci." Vzlykne paní Weasleyová a zaběhne do domu. Neodporuju. Nechci paní Weasleyovou rozplakat nebo snad rozlobit. 

„Já ho tam odvedu." Nabídnu se. Kluci souhlasí a tak mě a Marcuse teleportuju k nemocnici. Tam ho ode mě rychle přeberou a ani se moc nevyptávají, takže za chvíli jsem zpátky. Dojdu k Dracovi do pokoje, tedy do mého pokoje, a sednu si na židli vedle postele. Chytnu ho za ruku a propletu si vlasy. Jsem tak ráda, že je zpátky. Odhrnu mu z čela pár neposlušných pramenů, potom se rozhodnu krátit si čas čtením a tak otevírám knihu a začínám číst.

Draco

„Harry." Vyjekl čísi hlas a já se prudce posadil. Asi začínám mít z toho ticha slyšiny! Jestli začínám slyšet jméno Vyvoleného, tak už je se mnou vážně něco špatně.

„Hermiono, pojď sem." Zaslechl jsem hlas blízko dveřím naší cely. To není možný. Proč slyším i toho Lasičáka?! Unaveně si protřu oči a zakloním hlavu. Narazím na tvrdou, chladnou zeď za mnou. Oči nechávám zavřené, stejně tu není nic nového k vidění.

„Draco." Uslyším tichý hlas. Co to? Zakryju si dlaněmi uši. Já se vážně zbláznil.

„Alohomora." Oči pevně tisknu k sobě a snažím se vytěsnit ten hlas z mé hlavy. Příliš to bolí.

„Draco." Ozve se hlas znovu, tentokrát blíž než předtím. Pomalu otevřu jedno oko. Co tady, u Merlinových kalhot, ta bláznivá holka dělá?

„Hermiono?" zachraptím. Slzy jí stále tečou po tvářích, když se ke mně nahne a obejme mě.

„Hermiono, musíme jít." Řekne Potter a Hermiona mě pouští. „Počkejte. Marcusi? Žiješ?" zeptám se do ticha a ušklíbnu se. Můžu slyšet, jak Lasičák mrmlá něco ve stylu, že jsem magor, ale je mi to fuk. Přece ho tu nenechám.

„Myslím, že jo." Odpoví mi Marcus, jenže já už nemám dost síly na to, abych jim vysvětlil kdo je, a proč ho chci s sebou. Pokusím se jim tuhle informaci nějak předat: „Musíme ho vzít sebou...Mu-musíme...prosím." Víc nestihnu. Tma se nade mnou uzavře, jako nesčetněkrát předtím, a já se propadnu do bezvědomí.