Dramione

Chapter 4

Pane Bože! Ten někdo byl Malfoy! Rychle jsem si k němu klekla.

„Draco? Slyšíš mě?" jemně jsem s ním zaklepala. Odpovědí my bylo jen ticho, které v tu chvíli bylo trošku strašidelné. Měl na obličeji a na krku malé řezné ranky, které ale hodně krvácely.

„Draco?" odhrnula jsem mu vlasy z obličeje. Jedna ranka se mu táhla přes čelo. Krev mu stékala přes bradu a vpíjela se do jeho, dříve sněhobílé, košile.

„Hermiono?" zasténal potichu, když jsem ho trochu posouvala, aby nebyl tak zkroucený u zdi. Položila jsem ji jeho hlavu do klína a vytáhla hůlku, kterou u sebe vždycky nosím.

„Episkey." řekla jsem uzdravující kouzlo a sledovala, jak se ranka za rankou pomalu hojí a uzdravuje.

„Kdo ti to udělal?" ptala jsem se a čekala, až se všechny ranky zahojí. On jen zavrtěl hlavou.

„Budeš muset na ošetřovnu." zašeptala jsem a nepřítomně ho hladila po tváři.

„Zvládneš tam dojít?"

„Asi jo." zachraptil a začal se pomalu zvedat.

„Ještě lež. Musíš počkat, až se ty rány trochu zahojí, jinak by se znovu otevřely a to přece nechceš." mírnila jsem ho a on si tedy znovu položil hlavu ke mně do klína. Měl zavřené oči a pomalu oddechoval.

„Můžeme?" zeptala jsem se, když se i poslední šrám lehce vytratil. 

„Jo." vydechl a pomalu začal vstávat. Pomáhala jsem mu. Potom jsem si jednu jeho ruku dala kolem ramen a takto jsme vyrazili. Podpírala jsem ho, jak jen to šlo, ale přeci jenom nemám takovou sílu, takže jsme si často museli dávat přestávky. Už nám zbývá poslední chodba.

„Už jen kousek." povzbuzovala jsem ho.

„Já už nemůžu." řekl zadýchaně a svalil se na podlahu.

„Ale no tak. To zvládneš. Jsi Draco Malfoy, ten vždycky dokáže všechno." domlouvala jsem mu a on se na mě s úsměvem koukal.

„Co?" zeptala jsem se, když už mi bylo jeho pozorování nepříjemné.

„Sluší ti to." řekl jen a pak začal vstávat.

„Děkuju." začervenala jsem se a pomohla mu.

Zaklepala jsem na dveře, které se po chvilce otevřely a z nich vyšla madam Pomfreyová v županu.

„Co se stalo." vykulila oči, když viděla mě a Draca, který sotva stál.

„Já nevím. Našla jsem ho u knihovny. Měl spoustu malých ranek, ale ty jsem mu vyléčila." řekla jsem.

„Dobře. Slečno Grangerová pomozte mi ho prosím dostat dovnitř."

„Jasně." madam Pomfreyová ho podepřela z druhé strany a společnými silami jsme ho dostaly na jedno z lehátek.

„Pohlídáte ho chvíli, slečno Grangerová? Potřebuju si dojít pro nějaké lektvary." usmála se na mě madam Pomfreyová a já kývla. Sedla jsem si k Dracově posteli. Po chvilce se mu trochu zatřepotaly řasy a potom otevřel oči.

„Děkuju." zašeptal.

„Nemáš zač." usmála jsem se. Dnešek je prostě šílený. Nejen, že se mnou tancuje a je na mě milý. Potom ho najdu zraněného u knihovny. Ani neměl hloupé poznámky, když jsem ho táhla přes půlku hradu na ošetřovnu, ale co udělal teď, naprosto předčilo všechno před tím. Usmál se na mě zpátky a zavřel oči. Potom zvedl ruku a položil ji na tu mou. Vykulila jsem oči a chystala se něco říct. Naštěstí mě z mojí odpovědi zachránila madam Pomfreyová, která sem pospíchala, a za ní levitoval tác s lektvary. Rychle jsem se vysmekla z jeho ruky.

„Běžte spát, slečno Grangerová."

„A bude v pořádku?" kývla jsem hlavou k Dracovi.

„Jistě. Je jen unavený a rány jste mu zahojila excelentně, takže nebojte. Ráno bude jako rybič-„ nedokončila madam Pomfreyová. Někdo totiž zaklepal na dveře.

„Mohla byste prosím dohlédnout na to, aby vypil tohle?" zeptala se madam Pomfreyová a podala mi tři lahvičky.

„Jistě." usmála jsem se a odešla zpátky k Dracovi. Madam Pomfreyová mezitím ošetřovala nějakého kluka z Mrzimoru, který hodně zvracel a byl celý zelený.

„Draco. Vzbuď se." zaklepala jsem s ním.

„Mm." zabručel, ale oči neotevřel.

„Šup. Otevři ty oči a vypij to." šťouchla jsem do něj. Asi jsem se trefila na nějaké citlivé místo, protože se zasmál a oči okamžitě otevřel.

„Promiň. Vypij to." zasmála jsem se taky. Ušklíbl se a pomalu se posadil. Trošku sykl bolestí, když se zapřel o ruku, ale i tak se nějak posadil a nastavil ruku. Vložila jsem mu do ní jeden z lektvarů a on si k němu čuchl.

„Ble." zašklebil se a lektvar si dal dál od těla. Potom se podíval na mě.

„No na mě nekoukej. Vypít to musíš tak jako tak." zasmála jsem se a potom jsem se zašklebila, když jsem uslyšela dávící zvuk kousek vedle.

„Tak šup." pobídla jsem ho.

„Tak jo." povzdechl si, nadechl se a vypil celý obsah lahvičky.

„Fuj. Fuj. Fuj." mumlal a otíral si rty. Já jsem se musela smát. Byl vážně k popukání.

„Nesměj se. Ví jak hnusný to je." mračil se.

„Vím." smála jsem se dál a podala mu další lahvičku.

"Jasně, že víš." brblal si pod vousy, které vlastně neměl, ale říká se to tak nebo ne? 

„Tady. Tenhle bude lepší." Lahvičku vypil, ale kyselý výraz mu z tváře nezmizel. Podala jsem mu i třetí lahvičku a tu do sebe kopnul bez řečí. Podal mi je zpátky a opřel se o rám postele.

„Proč jsi na mě dneska tak hodný?" zeptala jsem se ho po chvíli.

„Na totéž bych se mohl ptát i já."

„Ty jsi s tím dneska začal." bránila jsem se.

„Já vím." povzdechl si a lehnul si.

„Spi." pobídla jsem ho po chvíli ticha. Přikývl a přikryl se dekou. Já se podívala na madam Pomfreyovou, jestli mě tu stále potřebuje, ale když jsem viděla, že má plné ruce práce s tím klukem z Mrzimoru, rozhodla jsem se tu ještě chvíli zůstat. Nakonec na mě nikdo nečeká.

Pohled 3. osoby

Tmavovlasá dívka seděla vedle postele, na které ležel světlovlasý mladík, co spal. Hruď se mu pravidelně zvedala a zase klesala v pomalém rytmu. Na protějším lůžku ležel mladík, kterého ošetřovala ošetřovatelka a už si ani nevšímala světlovlasého chlapce, protože věděla, že se o něj dívka postará. Dívčina víčka se zdála být stále těžší a těžší a postel chlapce vypadala tak lákavě. Netrvalo dlouho a v místnosti přibylo další pravidelné oddechování. Dívka měla hlavu položenou na chlapcově posteli. Když se ošetřovatelka konečně postarala o chlapce, který to dnes přehnal s alkoholem, který byl na plese zakázaný, podívala se na lůžko, kde ležel chlapec známý jako Zmijozelský princ. Ani ji nepřekvapila dívčina spící přítomnost, ale co ji překvapilo, že jejich ruce ač nevědomky nebo naschvál, byly propletené. Usmála se sama pro sebe a rozhodla se zde dívku nechat. Normálně něco takového nepřipouštěla, ale když se podívala na ně, její jindy přísná povaha zněžněla a ona se odebrala do nedalekého pokoje, kde usnula. Přidala se tak k celému hradu, který se zvedal a zase klesal s nádechy a výdechy všech, kteří tu byli. 

____________________________________________________________________________________

Pozn. autorky: 

Episkey-  kouzlo, které se užívá pro zhojení lehkých zranění