Náš malý svět ✔

1. Velké srdce slečny Grace

Grace

Podzim 1948 Birmingham

Linwickhouse, velký ozdobný dům se zahradou skrytou za vysokým plotem.
A před ním, vystupující z červeného kadylaku, na první pohled dosti malá, ale přeci odhodlaná dívka.

Její snoubenec Spencer si na svém voze zakládal. Projeli s ním celou Anglii od Skotska až po Walles. Chtěl se usadit a přijmout dobře placenou práci v kanceláři. Věděla, že jí chce mít doma. Chtěl, aby se starala o děti, vařila a uklízela. Ale ona chtěla také pracovat a budovat kariéru.

Dobře si pamatovala na den, kdy dorazil dopis z Linwického sídla. Přijela jako odpověď na dopis pana Johna Humpreyho. Vyžádal si jí v jisté soukromé věci, kterou jí odmítl sdělit jinak než osobně a jako mladá teprve vystudovaná psycholožka bez jakéhokoliv doporučení či osvědčení se sama uchytit nedokázala. Byla tedy za jeho pozvání nevýslovně vděčná. To samé se nedalo říct o Spencerovi. Trval na tom, že pojede s ní a celou cestu z Hastings na Sever a netrpělivě cukal koutky úst. Věděla, že čeká. Čeká, až mu řekne, aby se vrátili domů, do jejich bytu jedna plus jedna s neomalenými sousedy a špehujícím domácím. Ale tak rychle se vzdát nechtěla.

#####

Služebná jí uvedla do dřevem obloženého salonu s koženými sedačkami a spoustou v policích narovnaných knih. Naproti ní se usadil postarší pán s pár chomáči vlasů na týlu. Krčil obočí a věk mu zvrásčil nejen čelo ale i tváře. I přesto ucítila hned při pohledu na něj zvláštní napětí. Mohly za to mužovy dosti potemnělé a propadlé oči.

"Abych řekl pravdu slečno Youngová, Čekal jsem od vás něco víc. Podle referencí od mých známých přinejmenším ženu," prohlížel si ji se zachmuřeným obličejem.

Chtěla se urazit a odejít ale uvědomila si, že by tím jen nechala Spencera vyhrát.

"Můj otec vždycky říkával, že my Youngové jsme sice drobného vzrůstu, ale velkého srdce."

Snažila se usmát, ale on jakoby ani nezaregistroval, že promluvila.

"Ta obludnost stojící před domem je vaše?" Ukázal ven z okna.

"Ne, to ne. Je mého snoubence. Šel se projít do zahrady. Chce tu být se mnou, jestli vám to nevadí."

"Další vyžírka, no nic. Nevadí..." zamumlal si pro sebe, "Přejděme tedy k věci."

Do pokoje vešla služebná a dolila z karafy víno.

"Abychom si rozuměli, nepotřebuju abyste kohokoli v tomto domě léčila. Potřebuji jen, abyste mi pomohla, zabavit se drobné překážky."

Přikývla.

"Můj syn Cameron, řekněme, že se mi moc nevyvedl. Je duševně na jiné úrovni než ostatní. Doteď jsme se to s ženou snažili tajit. Taková kauza by neprospěla podniku ani rodině. To jistě chápete. Nechci mít na krku skandál."

Soustředila se na každé jeho slovo, tak moc jí záleželo na tom, aby se finančně konečně postavila na vlastní nohy.

"Můj první syn je, podle staré smlouvy vztahující se k továrně, kterou vlastním, stále mým dědicem. Pokud nebudu mít v ruce papír o tom, že je to idiot, zdědí většinu mého majetku."

"Myslíte zbavení svéprávnosti?"

"Vidíte, z vás přeci jen něco bude." Upravil si límeček u košile.

"Strávíte tu s námi jak dlouho budete potřebovat. Sepíšete o tom správu a všechno bude vyřízené."

Podal jí ruku na stvrzení dohody. Počáteční nadšení vystřídala nejistota. Dostala vlastní placenou práci a přesto si připadala stejně provinile, jako když v dětství kradla ze spíže sladkosti.

Emily

Na lavičce v zahradě seděla zasněná blondýnka. Natočené vlasy se jí toulaly přes obličej, ale ona si jich nevšímala a dál si užívala letního vánku.

Z myšlenek jí vyrušily kroky směřující k ní od domu přes strmou zahradu. Podle dupotu podrážek poznala, že se jedná o muže. Její švagr, John Humphrey, to však být nemohl.

Onen muž se přiblížil a sáhl dívce na rameno. V ten moment s úlekem prudce vstala a strčila do něj. Následovalo šplouchnutí a v malém lekníny posetém rybníčku najednou kromě nasázených zlatých rybek plaval i tmavovlasý muž.

„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás vyděsit," bránil se, ale z nich dvou byl teď dozajista více překvapený on. Těžce dýchal zatímco dupal vodu a snažil se udržet hlavou na hladině.

"Kdo jste a co tu chcete?" Svírala v ruce knihu jako tenisovou raketu.

"Mé jméno je Spencer Porter a přijel jsem se svou snoubenkou kvůli dopisu od pana Humpreyho."

Spencer

"Emily Mooreová." Usmála se na něj dívka a kdyby se netřásl zimou z ledové vody v jezírku, jistě by jí úsměv opětoval.

Pak si uvědomila, do jaké trapné situace oba dostala. „Pane bože!" dala si ruce na ústa a začala zmatkovat. Odložila knihu, kterou doteď svírala v obranném gestu v rukou a dodala, „jsem to ale nemehlo."

"Nechcete mi radši pomoct ven?" Třásl se zimou.

"Samozřejmě." Natáhla ruce. Dotkly se jeho dlaní a v tu chvíli, ač přijel na Linwick se svou snoubenkou a on sám nyní vypadal jako zmoklá myš, si uvědomil, jak je ta dívka pohledná a ve snaze si s ní trochu šibalsky pohrát, ji strhl k sobě.

Emily zaječela a v tu ránu už sevřela studená voda i ji.

"A jsme si kvit," zasmál se Spencer.

"To tedy nejsme," začala na něj cákat a on na ni.

Její pleť splývala s promočeným bílým kostýmkem, z jejích modrých očí vyzařovalo cosi vážného, co mu po letech strávených s roztěkanou a neustále pozitivní Grace Youngovou chybělo.

Tuhle nevinnou hru však zaslechla třetí osoba a tenhle kouzelný moment tak vyrušilo taktní zakašlání.

Spencer se ohlédl za ženským hlasem a zastínil si pohled na slunce rukou. Stálá tam žena, o pár let starší než blonďatá dívka plácající se vedle něj v rybníku, vysoká, sebevědomá. Na očích sluneční brýle, na hlavě velký klobouk a na těle jednodílné plavky.

"Počkej, až matka uslyší, jak se šetříš," pokárala Emily, Spencer jí však nestál za jediný pohled.

"Omlouvám se, to je moje chyba." Snažil se promočené ženy zastat.

"Nikdo netvrdí, že není." Probodla jej pohledem a odešla.

Edit: Playlist najdete v komentářové sekci :)