Poetry

My silent scream

Měním se - rostu,
jsem jako strom,
statná a mohutná,
z housenky je motýl,
co touží nebezpečí ochutnat.

Nejsem svá, originál zmizel,
jsem jen kopie své pravosti,
jsem špatná a zlá,
nejsem podle pravidel,
a nejeden kvůli mě v ohni plá.

K radosti všech
taky brzo shořím
budu jako papír hořet
- politá benzinem,
pak stráž nad svým tělem držet.

Jsem zlá a špatná bytost,
jsem stvůra noci,
jen beru vám vzácné,
i drahocenný vzduch,
jednou budem muset všichni splácet.

Můj čas je tady,
nenaříkej,
to já odcházím zavřenými dveřmi,
jednou vrátím se,
- věř mi!

Stojím - tam venku za oknem
a dívám se na tebe,
vidím svůj obraz v panelové šedi,
čekám na den návratu,
ti povolaní vědí...

Jen krok, než padnu do tvé náruče,
samoto překrásná,
jen chvíli mi ještě dej,
chci poslední sbohem říci,
než vyjdem sobě vstříc - děj se co děj...