Jsme jako herci na pódiu života,
hejno motýlů v zrcadlech potoka.
Opona padá a my se smějem,
po schodech padáme stále stejným směrem.
Klaníme se prázdnému sálu,
čekáme, až se noc připlíží k ránu.
A pak hrajem - v šatech rudé noci,
jsme mimové, co přežívají bez pomoci.
Žijeme životy hrdinů z knih,
příběhy plné emocí vnímáme z nich.
Pak tiše - o samotě čistě šedé,
sklenkami připíjíme slávě bledé.
Strnule tleská prázdné hlediště,
proti němu nic - jen my a neviditelné jeviště.
A když potom rozbřesk přijde,
hrajeme zas pro hlediště klidné.
Strnule tleská prázdné hlediště,
proti němu nic - jen my a neviditelné jeviště.
ČTEŠ
Poetry
PoetryJako led, co taje v dlani, Jako slunce ženoucí se plání... Přesně takový je můj život - až přespříliš úspěchaný. „Everything I write means a lot to me because it is my head on paper." M. L.
