This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 7

Debbie’s POV

Opravdu nevím, jak se tohle to dělá ani k čemu to může být dobré, ale sestřička říkala, že pro lidi se ztrátou paměti je dobré psát si deník, a tak mi Louis hned jeden obstaral - tebe.

Víš, on je Louis na mě strašně hodný a milý. A bože, kdybys tak měl oči, abys viděl jak strašně roztomilý a rozkošný je. Momentálně spí tam v křesle v rohu místnosti. Je mi ho líto. Klidně se mohl vyspat tady u mě, ale řekl, že mu to nevadí. Je tak úžasný a krásný, že mám problém z něj spustit oči a věnovat se tobě.

Já vím, já vím. Je špatné o něm takhle uvažovat, o to víc, když jsem se dozvěděla, že jsem před tou nehodou začala chodit s Harrym. No věřil bys tomu? Já a můj nejlepší přítel na život a na smrt jsme spolu začali randit. Je to divné, protože co si pamatuju, nikdy jsem k němu necítila jinou lásku než bratrskou a prostě mi to nejde do hlavy. Jak bychom spolu mohli začít chodit, když mě rok ignoroval, jak mi řekl. A mezitím, co jsem mu to odpustila a dneškem je jeden měsíc. Prostě mi to nesedí, i když mi to každý potvrdil. Máma pořád vykládala, jak je to hrozný, že se to stalo zrovna, když jsme se zamilovali a Louis mi pověděl, že musel spát na gauči, jak jsme prý byli hlasití.

No, představ si to. My se spolu za tak krátkou dobu stihli i vyspat. Není to hrozný? Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem přišla o panenství a ani si to nepamatuju. Nepamatuju si to tak, jako všechno ostatní, zatraceně! Promiň, že kleju, ale když já nevím, co mám dělat. Před klukama se snažím dělat, že jsem v pohodě, ale nejsem! Popravdě nejsem v pohodě ani trošičku.

Dovedeš si představit, jaké to je, nemoci hýbat vlastníma nohama? Jaké to je, sedět v tom pitomém křesle a být závislá na ostatních?! Oh, promiň. Asi si to dovedeš představit, ty si totiž ani stránku neobrátíš sám z vlastní vůle. To jsme to ale dobrá dvojka, co?

Kdyby se mi alespoň ta paměť vrátila. Kluci chtějí, abych teď po dobu léčení bydlela u nich. Jenže já nevím, jestli to chci. I když se ke mně všichni včerachovali strašně krásně, tak já si je nepamatuju. Neznám je, i když vím, že oni znají mě a vypadá to, že mě mají všichni rádi, ale já prostě nevím. Jsou přece nejslavnější skupina na světě, jak jsem se už stačila dozvědět. Mají toho už tak hodně a nemůžou se ještě starat o tak pitomou holku, jako jsem já!

Chápu, že to myslí dobře. Chtějí, abych si v jejich přítomnosti vzpomněla na své tři zapomenuté roky. Říkají mi, že to tam určitě někde zakódované mám, jen to chce obnovit, jako bych byla nějaký počítač či co. Ale já doopravdy nevím. Na nic si nevzpomínám. Alespoň jedna nějaká konkrétní vzpomínka, kdyby se mi vrátila, to už bych hned byla šťastnější, ale v hlavě mám prázdno.

Och, proč jsem tam radši neumřela? Měla bych to už za sebou a oni by se z toho po nějaké době všichni vzpamatovali.

Já vím, je hnusné takhle smýšlet, to mi nemusíš připomínat, ale pořád je to lepší než se probudit a zjistit, že si nepamatuješ své přátele, že si nepamatuješ, jak ses dal do kupy se svým nejlepším kámošem. Je to lepší, než si nepamatovat své první milování, a ano znovu, své velice slavné přátele, ke kterým očividně patřím. Je to lepší, než se probudit a zjistit, že si ani na záchod nedojdeš bez pomoci druhých. Nebo spíše bez pomoci Louise, protože on se tady o mě od rána do večera stará.

Nepřipadá ti to divné, že je tady se mnou dnem i nocí můj kamarád, kterého si ani nepamatuju, místo toho, aby tu se mnou byl můj nejlepší kamarád a přítel v jednom, kterého si naštěstí pamatuju? Mně tedy ano!