This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 11

Celá zpocená a udýchaná jsem se probrala a zprudka se posadila, což mělo za následek ohromnou tříštivou bolest v oblasti žeber, díky čemuž se ze mě prodral hlasitý sten, který probudil Louise. Strašně se zlekl, a když na mě pohlédl a viděl, že se držím za bok a obličej se mi kroutí v děsných bolestech, tak se vyděsil, odhodil si věci z klína a rozběhl se ke mně.

„Co vyvádíš? Kde tě to bolí?“ začal se vystrašeně vyptávat, zatímco zvonil na sestru. „Dívej se na mě. No tak, podívej se na mě!“ řekl a uchopil můj obličej do svých dlaní a natočil ho na sebe, protože já toho nebyla schopná. „Bude to dobrý, lásko. Bude to dobrý,“ začal mě uklidňovat. „Soustřeď se na mě.“

Sestřička s doktorem za malý okamžik vletěli do pokoje a začali se o mě starat. Doktor usoudil, že jsem si nic nezlomila, ale poručil sestře, ať mi píchne něco na utlumení bolesti. Když odešli a já zase už celkem v klidu ležela, i když ta bolest tam pořád byla, Louis zase přistoupil blíž a posadil se na kraj lůžka.

„Co se stalo? Strašně jsi mě vyděsila,“ řekl a jeho výraz měl pořád ještě příchuť hrůzy.

„Promiň,“ špitla jsem. „Jenom se mi něco zdálo,“ odpověděla jsem mu.

„A co? Smím-li to vědět,“ vyzvídal dál.

„Já už ani nevím,“ zalhala jsem, i když to vlastně ani moc lež nebyla. Pamatovala jsem si jen to, že to bylo celé zmatené, trhané a nic z toho nedávalo smysl. Nevěděla jsem, co to bylo za sen, ale bylo to divné a já už se tím nechtěla zabývat.

„Vůbec nic si z něj nepamatuješ?“ nepřestával to zkoušet.

„Ne, vůbec nic,“ pokračovala jsem ve lži.

„No, tak se teď vyspi, zlatíčko,“ seskočil z postele a dal mi pusu na čelo.

Zlatíčko, zlatíčko… neřekl mi před chvílí lásko? Jo! Určitě to řekl. Celou dobu mi říká zlatíčko, pak se o mě začne bát, a nakonec zase skončí u zlatíčka. Bože můj! Už bych měla přestat s analyzováním každé kraviny, která mě cvrnkne do nosu.

„Zůstaneš tady, prosím?“ zeptala jsem se ho a podívala se na místo vedle mě. Nic neřekl, pouze si zhluboka povzdechl a přikývl. Natáhnul se vedle mě, svou paži vložil pod mou hlavu a druhou ruku si položil na břicho. Uchopila jsem ji do své zdravé ruky a propletla si s ním prsty. V ten moment jsem měla silný pocit déjà vu.

Koukala jsem na naše spletené prsty, které se teď jevily jako dílky skládačky a perfektně do sebe zapadaly a za boha jsem si nemohla vzpomenout, kdy ani jak se to stalo, ale jedno jsem věděla jistě. Už se to stalo.

„Jaký vztah jsme mezi sebou měli, Loui?“ zeptala jsem se ho z nenadání. Zaskočilo ho to.

„Ehh… no já myslím, že asi dobrý. Hodně jsme si rozuměli už od X-Factoru. Vlastně jsme spolu strávili nejvíc času… ty, já a Harry. Byli jsme skvělí kamarádi a myslím si, že určitě zase můžeme být, co myslíš?“ usmál se na mě.

„Určitě. Já se jen ptám, protože se mi zdá, že jsme museli být opravdu dobří přátelé, protože tě mám strašně ráda a to tě znám teprve tři dny.“ Úsměv jsem mu oplatila. „Ale možná to je proto, že tu se mnou jsi v jednom kuse a tak krásně se o mě staráš,“ spekulovala jsem dál. „Určitě to nebude tím, že jsme možná měli ještě lepší vztah, než mi říkáš,“ pokračovala jsem a doufala, že pochopí, na co narážím. V mžiku přestal dýchat a polknul.

„Jo, to bude určitě tím prvním a možná i tím druhým, ale obávám se, že ten vztah nebyl takový, jaký myslíš ty. Ono to… víš, jak se říká, že nejlepší přátelství může mít člověk s gayem?“ zeptal se a já kývla.