This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 8

Došel až k nočnímu stolku, kde postavil krabici s džusem a svůj kelímek s kávou, zatímco se ptal na doktora.

„Ne, nic neříkal,“ odpověděla jsem mu a natáhla k němu ruku, když si začal přitahovat židli. Zmateně se na mě podíval, a když viděl, že na tom trvám, tak ji chytil do své dlaně.Přitáhla jsem si ho blíž k posteli, kde jsem ho pustila a poklepala na místo vedle sebe. Začal záporně kroutit hlavou.

„Víš, co říkal doktor,“ připomenul mi a já převrátila oči v sloup.

„Neboj, mám od něj povolení. Místa je tu dost a ty se opravdu potřebuješ vyspat,“ řekla jsem a on zase kroutil hlavou a ještě k tomu zavřel oči.

„Máme toho spoustu na plánu, musíme pokračovat v prohlídce videí a v poslechu cédéček a…“

„A nic z toho se neuskuteční, dokud si neodpočneš,“ dokončila jsem za něj a on si poraženě povzdychl.Chytila jsem ho za ruku a donutila ho si lehnout vedle mě. Natáhl se na bok, opatrně mi přehodil ruku přes mé břicho a zavřel oči.

„Tebe to snad nikdy nepřejde, ta starost o mě,“ řekl a malinko se zasmál, když se stále uveleboval na mé zdravé paži.

„Co? Já se o tebe starala?“ smála jsem se a on začal pokyvovat hlavou.

„Jo. Máš to v povaze, ale i tak jsem ti za to nikdy dostatečně nepoděkoval, tak to udělám teď. Děkuju ti,“ řekl a na chvíli ještě otevřel oči a kouknul na mě.

„Ale prosím tě, neděkuj. Nevím sice, co jsem dělala, ale já dlužím díky tobě! Za všechno, co pro mě teď děláš, když můj… přítel… má na práci důležitější věci,“ argumentovala jsem a slovo ‘přítel‘ se mi říkalo strašně špatně, ale nakonec se mi podařilo ho dostatečně kysele vyslovit. Doufala jsem, že se tím tak dostanu k tématu, u kterého bych se ho mohla zeptat, proč je tu vlastně on a ne Harry, ale to ani nebylo potřeba. Jakmile v mém hlasu vycítil ironii, tak spustil sám.

„Ale né, tak to není. On by tu s tebou chtěl být, ale víš, já byl strašný hlupák a v tom lese se nachladil. Ty jsi mi tam strašně pomohla, ale pak se to stalo a já i tak byl přeci jen trochu nemocný, tak kluci ohlásili fanouškům, že jsem onemocněl, aby z toho vynechali tebe.No, takže se zrušilo pár koncertů, ale na interview mohli chodit i beze mě, a tak Harry musel odjíždět, jelikož já se tu vlastně i léčil, zatímco jsme čekali, až se probereš. Není to jeho chyba, že tu nemohl být s tebou on,“ vysvětlil mi ospale a mně se to konečně alespoň trochu vyjasnilo, i když to pořád nevysvětlovalo jeho nynější chování.

„Aha. No, tak už si odpočiň,“ řekla jsem a omotala kolem něj svou zdravou paži a začala se mu jemně prohrabovat ve vlasech, aniž bych věděla, proč to dělám, když to pro mě byl stále trochu cizí člověk.

„Jo a né, že si beze mě něco pustíš. To ať tě ani nenapadne,“ zamumlal ještě a po chvíli usnul.

Měla jsem teď na chvíli čas jenom pro sebe a potřebovala si urovnat pár věcí. A nejdříve ze všeho jsem potřebovala vyřešit to něco, co se mi ozývalo v hlavě, když tu byl doktor.

Hej, jsi tam?, vyslala jsem v duchu zprávu a doufala, že jsem předtím jenom bláznila a vlastně jsem si to jen vymyslela. Jo, to bych měla sakra kliku.

„Opravdu tě to zajímá, když máš ze mě takovou hrůzu?“ ozvalo se to znovu, a kdybych nedržela Louiho, tak leknutím celá nadskočím.

„Kdo jsi? Tohle je šílený, tohle by se nemělo dít,“ panikařila jsem.

„Ale prosím tě, co se bojíš. Každý mě v sobě má. Jsem ta dobrá půlka tebe, která ti radí, když máš trable. Ty si mě vážně nepamatuješ?“ ptalo se mě to a já byla naprosto zaskočená.