This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 13

Hned v první vteřině, kdy jsem pohlédla do prostorné haly, se na mě začal usmívat obrovitánský transparent s nápisem – VÍTEJ DOMA, DEBBIE! – a hned na to jsem byla zasypána barevnými konfetami jak z jedné strany, tak i z druhé. Ty smrtící nástroje dostali do rukou ti praví, takže se naštěstí nikomu nic nestalo. Zayn a Liam k nám přiskočili a oba mě s milými slůvky na uvítání políbili na tvář. Poté už se halou začali prohánět i Niall s Harrym – oba dva na invalidních vozících – a zaparkovali přímo před námi. Niall seděl na klasickém a celém černém a Harry taktéž na klasickém, ale rám byl bílý a látka červená. Obě dvě křesla byla mechanická, bez jakýchkoliv elektronických zbytečností. Tady asi nakupoval někdo, kdo mě musel pekelně dobře znát.

„Věděl jsem, že nebudeš potřebovat ještě další důvod, kvůli kterému se trápit, tak jsme zavrhli všechna elektronická udělátka a pořídili jsme ti klasiku,“ řekl Harry, který se pro mě už začal natahovat a přiznal mi tak svou vinu na tom ohromném nápadu, jenž mi ve tvářích vyčaroval úsměv. Louis mě Harrymu předal a já se mu uvelebila na klíně. „Ale taky jsme ti to nechali trochu vylepšit, ať z toho nemáš pořád ten hnusný obvyklý dojem,“ dodal ještě a přejel rukou po svém křesle, poukazujíc tak na jeho barvy, které ve mně na první pohled opravdu nevzbuzovali ten dojem, který jsem měla z každého hnusného nemocničního křesla.

„Kdo jiný by to taky tak úžasně mohl vymyslet, než ten, který mě zná ze všech nejlépe, že?“ apelovala jsem na něj a zahleděla se do jeho smaragdově zelených kukadel. Poté jsem se začala pomaličku naklánět a lapila jeho rty do svých a krátce jsme se něžně líbali. „Chyběl jsi mi,“ pošeptala jsem do vzduchu a znovu pohledem narazila na zelenou stěnu jeho očí.

„Ty mě taky, zlato,“ sotva to dořekl, už začal zasypávat můj krk letmými polibky.

„Ale proč jsou tu ty křesla dvě?“ zeptala jsem se podezíravě a očima zabruslila k Niallovi, se kterým jsem se ještě nestačila přivítat, a který vlastně pořád seděl na tom druhém vozíku kousek od nás.

„No to je přeci jasný, ségra!“ odpověděl mi tak rázně, jakoby mi to vážně mělo dojít, proč jeden postižený člověk potřebuje hned dvě křesla. Jako jediný důvod mě napadal ten, abych měla jedno na doma a jedno na ven, ale to jsem odmítala. Přece by nerozhazovali peníze jen kvůli takové kravině, když už si dali tu práci s tím, abych z toho nebyla vyloženě nešťastná. „Abychom mohli pořádat závody, přece!“ dodal Niall, když v mém obličeji spatřil pouze odraz tápání. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Pořídit si ještě jedno křeslo, aby mohli soutěžit? Soutěžit se mnou?!

„Tak to jste se ale přepočítali. Já vás totiž všechny převálcuju levou zadní,“ vytahovala jsem se, ale myslela jsem to smrtelně vážně. Žádnému nic jen tak nedaruju!, dodala jsem si pro sebe v duchu. Všichni jsme se začali smát a Harryho obličej se mi začal zavrtávat do hrudníku. Když jsem se odtáhla a ukazováčkem si pomohla zvednout mu bradu tak měl na tvářích úsměv, ale v očích se mu zaleskly slzy. Koukla jsem na něj se zvídavým výrazem a on jen zakroutil hlavou ve snaze přejít mou příchozí otázku, která se mi už formovala na jazyku.

„V kuchyni na tebe ještě někdo čeká,“ řekl rychle a spolknul tak své jemné vzlyky. Když jsem se z hrůzou v očích i hlase zeptala kdo, jen se na mě povzbudivě usmál a zvedl se i se mnou v náručí z křesla. Celé tělo mi naprosto ztuhlo. Na překvapení jsem nebyla připravená.

Harry se mě chystal usadit do křesla, ale pokud jsme měli návštěvu, nechtěla jsem na ni vzhlížet ze spod. „Nemohl bys ještě…“ zašeptala jsem a prosebně na něj koukla. Nemusela jsem to ani doříct, aby pochopil, co si přeju. Samozřejmě si mě nechal v náručí a vydal se do kuchyně, ze které se linula příjemně sladká vůně cukru a marcipánu.