This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 17

„Deb,“ vydechl. „To nejde. Víš, že ti splním cokoliv, ale tohle ne,“ pokračoval a hlas se mu lámal pod námahou, s jakou to vyslovoval.

„Proč ne? Jsi přece na kluky, tak to s tebou nic neudělá,“ odtáhla jsem se od jeho hlavy a zahleděla se mu do obličeje. Byl celý napnutý a málem nedýchal.

„No to sice ne, ale Harry je můj nejlepší kámoš,“ odpověděl a zakoukal se kdesi k mé hrudi. Po chvíli jsem zjistila, že hledí na dvě Háčka, která ji zdobila.

„Harry tady není,“ odpověděla jsem mu na to a volnou rukou řetízek přikryla. „Nedozví se to. Navíc, chci jenom pusu. Co je na tom?“

„Co je na tom? Je to špatný, Deb! Chodíš s mým kámošem, který spí nahoře, a dožaduješ se polibku ode mě. Proč?“ divil se a celou situaci moc dobře nepobíral. Sakra! Proč? Co mám říct? Proč to vlastně chci? Vždyť to nevím ani já sama, proč to chci, panikařila jsem.

„Harry to dneska zanedbával a já mám narozeniny. Jsme přece kámoši, ne? To to pro kamarádku neuděláš?“ žadonila jsem smutným tónem.

„Deb, ty nechápeš, do jaké pozice mě stavíš,“ povzdechl si. „Jedna věc je udělat to pro kamarádku a druhá věc je udělat to za zády kamarádovi, který mimochodem může kdykoliv vyjít z pokoje a vidět to.“

„Zlato, jsi gay. Jak by mu to mohlo vadit? Myslím… myslím, že tohle děláte ne? Občas,“ váhala jsem.

„Deb, cokoliv. Vyber si cokoliv jiného a je ti to předem splněno, ale tohle mu neudělám,“ snažil se z toho vycouvat a jako obranný štít používal pořád Harryho.

„Jsou to moje narozeniny, Lou! Prosím!“ zkusila jsem to znovu, ale se zavřenýma očima a sklopenou hlavou jí jen zavrtěl ve znamení záporu. Tak tedy dobře. Nemůžu si přát, aby mě políbil, ale cokoliv jiného ano, takže… přeju si políbit já jeho, vyslovila jsem v duchu a v tom začaly hodiny odbíjet půlnoc.

Nadzvedla jsem mu prstem bradu a rychle přitiskla své rty k těm jeho, aby se nestačil odtáhnout. Sice jsem čekala, že jakmile to udělám, tak se odtáhne, ale nestalo se tak. Jeho rty se vpily do mých a začaly je velmi něžně laskat. Byly tvrdší než Harryho, ale tvarované tak, aby přesně zapadly na místo, kam měly. Na místo, jenž bylo celý život pečlivě opatrované u mě. V ďolíčku pod mým spodním rtem. Přesně tam totiž pasoval ten jeho.

Jestli se mi předtím srdce pouze stahovalo ostnatým drátem a krvácelo v jeho přítomnosti, tak tentokrát bylo skrz na skrz prostřeleno šípem, což mělo za následek naprosté stažení hrudníku a nedostatek zásob kyslíku v plicích. Chtě nechtě jsem se musela pomaličku odlepit od té chutné pusinky a alespoň se snažit se nadechnout.

Dýchala jsem viditelně i slyšitelně zhluboka a očima sjížděla jeho mírně napuchlé rty, které jakoby vyloženě křičely o přídavek. Tak moc jsem je chtěla znovu okusit, laskat je a pečovat o ně až do skonání světa, ale nemohla jsem. Tyhle rty byly určené někomu jinému. Tenhle kluk celý byl určený někomu jinému! A já kráva jsem se do něj zamilovala. Ale tohle muselo skončit! A muselo to skončit, co nejdřív!

Ukončím to!, zavelel můj mozek.

„Deb, já, já… *nádech, výdech* Mil…“ začal něco drmolit přes roztřesené rty, mezitím co se mi upřímně zahleděl do očí a jakoby tam hledal něco… nějaké lanko, kterého se chytit.

„Měl jsi pravdu,“ přerušila jsem ho. „Nebylo správné to po tobě chtít. Omlouvám se, že jsem tě postavila do takové pozice. Mrzí mě to. Už se to nestane,“ řekla jsem a dělala přesně to, co mozek zavelel. Ukončovala jsem to, i když to samozřejmě nešlo hned, ale snažila jsem se udělat první krůček. Zapomenout na to, co se stalo!