This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 30

Summer’s POV (večer téhož dne)

Celý den mi nebylo dobře. Bolelo mě mé zlomené srdce, ale pořád dokola jsem si opakovala, že to tak mělo být. Celý ten vztah nespěl k ničemu jinému než k zániku a to už od samotného začátku. Byl odsouzen k záhubě ještě dříve, než vůbec začal. Vnitřně jsem to věděla celou tu dobu, ale tak moc jsem Harryho milovala, že jsem si přála, aby to nebyla pravda. Jenže ona byla a byla krutá. Nebylo mi souzeno stát celý život po boku prince, jenž si mě - z nějakých nepochopitelných příčin - vybral alespoň na chvíli za svou princeznu.

I tak to bylo nejlepší období mého života a nikdy bych na něj nedokázala zapomenout.

Harry navždy zůstane celým mým srdcem, protože jsem mu ho jednou dala a už jsem ho zpět nechtěla. Nechtěla jsem ho, protože osud mi připravil takovou životní cestu, která přesně takhle měla skončit. Měla jsem se pořádně zamilovat jen jednou, měla jsem mu ho darovat a nakonec prožít zbytek života sama se svou kariérou, která mi dnes – a nejen dnes - přišla tak směšná.

Bez něj život neměl smysl a práce byla jen práce. Předtím mě to bavilo, milovala jsem to, ale když mi život ukázal, že je na světě ještě něco lepšího k milování, tak už se mi to nezdálo tak důležité. Neříkám, že bych se toho pro Harryho vzdala, ale s ním jsem dokázala obojí – milovat jeho i svou práci. Bez něj nic na světě nemělo smysl.

Možná, že za nějaký čas, až všechny rány nebudou tak čerstvé, možná bych se dokázala vrátit k lásce ke své kariéře. Možná by pro mě mohla zase začít znamenat to, co znamenala ještě v ten den, kdy jsem prošla těmi dveřmi a on se na mě prvně usmál.

Ale čas není tak mocný, aby to zahojil všechno sám. Ne pokud bych mu malinko nepomohla se pokusit na Harryho nemyslet každou vteřinou a později na něj třeba zkusit zapomenout úplně. A tohle jsem musela udělat co nejdřív, abych tak ulehčila nejen sobě, ale i jemu. Tomu, kterému patřilo mé srdce.

Harry je mladý kluk. Dostane se z toho brzo. Zapomene na mě, najde si jinou a bude šťastný. A to jediné pro něj chci! Aby byl s někým šťastný. Já už si svůj život nějak urovnám a pomůžu tolika lidem, kolika to půjde, než nadejde můj čas pro osamělý odchod, ale pro něj si přeji osobu, která mu bude moci stát po boku až do stáří a bude ho milovat pro jeho osobu a ne pro jeho život.

A aby se tak stalo a já mohla začít pracovat na svém potlačování vzpomínek a jemu dopřála už nějaký ten oddych, tak jsem si k večeru sbalila své věci a nachystala je k zítřejšímu přesunu zpět do hotelu.

Nechtěla jsem být někde, kde mi každý kout, každá blbá váza a dokonce i každé debilní smítko prachu připomínalo jeho. Jeho roztomilý smích, nádherný úsměv, jeho uklidňující hlas a hřejivé doteky jeho obrovských dlaní. Jeho mužnou vůni a vroucí objetí. Všechny ty chvilky, kdy mě nutil podléhat mu, a já se nechala zmanipulovat. Na nic z toho už jsem nesměla myslet, jinak by se má duše nikdy nedokázala alespoň částečně zotavit. Ten večer byl můj poslední večer v residenci pana Stylese – mého klienta.

Alespoň jsem na to tak byla připravená.

Bylo něco kolem půl sedmé a já jsem si v kuchyni zrovna připravovala večeři, když v tom mě znovu vyděsil zvuk chrastících klíčů v zámku vchodových dveří. Ten zvuk jsem nesnášela a vždycky se bála, že tam jde někdo krást, ale tentokrát jsem na strach úplně zapomněla, protože mě zaplavil pocit naděje, který jsem celý den postrádala.

Rychle jsem spěchala do chodby, která náležela jak vchodovým dveřím, tak téměř každému prostranství dole.

Moje srdce zastavilo svůj chod. Byl tam. Byl tam a na zem ztěžka dopadly jeho dvě obrovské sportovní tašky, když se začal zouvat. Ve tváři měl zničený výraz až do chvíle, než ho obrátil k obýváku a tudíž zahlédl mě, jenž jsem mu ve výhledu zacláněla. V ten moment se unaveně usmál a přistoupil ke mně. Já se nezmohla vůbec na nic. Byla jsem pořád v šoku z toho, že tam byl, a tak jsem se jím nechala obejmout a rozhodila mu ruce kolem pasu.