This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 10

Zayn se pokoušel Nialla setřást, ale ten se držel pevně jako klíště.

„No tak pomůžete mi někdo nebo tu budete jen tak nečinně stát a přihlížet?“ ptal se rozhořčeně Zayn. „Zabiju tě, Horane. Až tě sundám, tak tě zabiju,“ vyhrožoval Niallovi a já už si vzpomněl, proč mi to přišlo tak povědomé.

Tohle už se totiž stalo.

V momentě, kdy mi to došlo, se Liam s Louisem dali do pohybu a Nialla ze Zayna shodili. Niall se chystal běžet schovat k Deb jako tenkrát, ale stalo se něco, co nikdo z nás absolutně nečekal.

Tedy já rozhodně ne!

„Tohle už se stalo, že jo?“ vypadlo z Deb náhle a ve tváři měla takový prapodivný výraz, který působil nepřítomně, ale zároveň byl velmi potěšený. „V parku, že?“ pokračovala ve vyptávání dál, když se ani jeden z nás nehrnul ke slovu. Pouze jsme na ni všichni zírali s otevřenou pusou a ani nedýchali. „No tak, kluci! Už mě nenapínejte,“ radovala se, jako kdyby právě pod stromečkem našla dárek, který si moc přála, ale když jsme pořád mlčeli, tak začala ztrácet naději.

„Ty si to pamatuješ?“ jako jediný se Louis přinutil k přiškrcené odpovědi, ale to se taky dalo čekat. Přece svou milovanou nebude trápit a sám jí s láskou řekne, že si vzpomněla.

Ona si vzpomněla, ozývalo se mi hlavou tak dlouho, dokud jsem to nedokázal přijmout.

„No, nevím. Asi ano. Když jsem se na ně dívala, tak jsem měla takovou rychlou vidinu úplně toho stejného, jen všude byly stromy, tak jsem myslela, že je to park a pak mi došlo, že se to už asi stalo,“ mluvila Deb rychle a nadšeně. Všichni se začali usmívat jako paka a opadlo z nich to překvapení, takže byli schopní komunikovat, zatímco mě se to pořád drželo.

„Jak?“ zeptal se překvapeně Louis a pohlédl na kluky. To samé udělala i Deb.

„No, tak slyšeli jsme o tom, že se rozhoduješ, jestli se k nám nastěhuješ,“ začal Liam a Zayn ho doplnil. „Ale báli jsme se, že se tak nerozhodneš.“ Potom pokračoval zase Liam.

„Ano, přesně tak a tady Niallovi se ta představa vůbec nelíbila. Celý den chodil po domě sem a tam jako tělo bez duše a dokonce, a to je na Niallera fakticky nevídané, dokonce celý den neměl ani pomyšlení na jídlo. Pořád se snažil vymyslet jak tě přimět se k nám nastěhovat a pak přišel s nápadem, že když tě dokážeme ujistit v tom, že si na něco vzpomeneš, když budeš s námi, tak bys měla mít lepší rozhodování,“ dokončil a Niall se na Debbie jen pitomě culil.

„Že se k nám teď vrátíš, že jo?“ začal potom vyzvídat a byl úplně nadšený tím, že jeho setsakramentsky dobrý plán vyšel.

Nechápal jsem to. Pořád mi to hlava nebrala. Nic z toho, co se teď stalo.

„Prosííím,“ škemral dál a ostatní se k němu přidali.

„Ah, no já… já…“ uvažovala a podívala se na každého jednoho z nás. Vzala to ode mě a skončila u Louise, který se stejně jako já pitomě neusmíval, ale já to nedělal, protože jsem byl mimo. Totálně neschopný čehokoliv. On se nesmál, protože se odpovědi bál. Bál se, že bude záporná. A možná se i trochu bál toho, že bude kladná. Neviděl jsem mu do hlavy, takže nevím, která jeho stránka byla v ten moment silnější.

A Deb? Znáte ten pocit, když se na někoho podíváte a máte pocit, že vás někdo zasáhl šípem přímo do srdce a vy se za chvíli roztečete jako poleva na dortu? Ano? Tak přesně tak vypadala má kamarádka.

„Jakmile usoudím, že zanedbáváte svůj program jenom kvůli mně, tak jedu domů, platí?“ nahodila do placu svou nabídku a koukla na Nialla.