This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 22

Debbie’s POV (ten stejný večer)

Ležela jsem na posteli s notebookem na klíně a jen tak bezcílně projížděla internet. Koukala jsem na klipy, recenze nějakých dobrých filmů a dokonce i her, protože jsem prostě potřebovala nějak zabít čas.

Harry s Liamem už před dvěma hodinami odešli na nějakou pracovní večeři. Zayna jsem neviděla už dva dny, protože byl momentálně s Pezz, která měla pár dní volno a Niall s Louisem koukali dole na telku.

Louis se vrátil sice už včera odpoledne, ale prohodili jsme spolu jen pár zdvořilostních frází. Nic víc. Na mé otázky ještě nepřišla řada. S Louim jsme si sice přes týden psali nebo volali, ale po telefonu jsem to řešit nechtěla, takže jsem nevěděla nic víc, jen to co mi řekl Harry.

Omylem jsem klikla na jednu ze svých starých záložek a otevřela se mi stránka jedné Directionerky. Chtěla jsem to okamžitě zavřít, protože jsem dbala na rady kluků, ať si o nich nikdy nic nevyhledávám a já ani neměla proč si něco vyhledávat, když jsem byla v samém centru dění, ale tučný titulek úvodního článku mě přeci jenom donutil sjet z křížku a něco si počíst. Ten článek se totiž týkal mě.

Věděla jsem, nebo jsem alespoň tušila, že moje jméno už asi nebude bez poskvrnky, a kdybych ho zadala do vyhledávače tak by se na mě vyvalila horda článků o mé existenci, ale já se tomu celou dobu radši vyhýbala. Nechodila jsem na twitter ani jiné sociální sítě, abych o sobě náhodou nenašla někde zmínku, nebo abych si v mé nepříliš šťastné situaci nepřečetla ještě milion výhrůžek smrtí. Už tak stačilo, že tyhle myšlenky samy od sebe někdy napadaly mou hlavu. Nepotřebovala jsem ještě další důvody proč si myslet, že smrt by pro mě byla možná jakýmsi vysvobozením.

Dočetla jsem článek a nechala se přesměrovat na reportáž jakési redaktorky, se kterou prý Harry mluvil a ani se mi nepochlubil. Zírala jsem na internetovou verzi časopisu Caught In the Act a nestačila se divit. Bylo toho moc, co jsem musela pobrat. Věděla jsem, že to o té nehodě jejich management ututlal a já tudíž nebyla trestně stíhaná za jízdu bez řidičského průkazu, ale nelíbilo se mi, že z toho bulvár začal podezřívat Louiho. Ten za to přece vůbec nemohl, že já kráva to auto rozflákala. Nebýt jeho, tak už tu vlastně ani nejsem. Zachránil mě a nikdo kromě našich blízkých známých to nemohl vědět. Nesměli vědět, že to on je ten hrdina, co zachránil můj bezcenný život.

Když jsem četla to, co o mě řekl Harry, přečetla jsem to úplně normálně bez jakékoliv pochybnosti, že by to měla být lež. Přečetla jsem to tak, jakoby to doopravdy byla pravda, i když jsem věděla, že je to jen další kec pro bulvár. Další lež v jejich světě lží, ve kterém museli žít kvůli své slávě. A teď to byl i můj svět. Ale i přesto jsem u toho měla naprosto klidný pocit. Harry jí přece řekl pravdu. Bylo to tak. My dva prostě doopravdy byli jako sourozenci. Nikdy to ani jinak být nemělo! Ale bohužel – bylo.

Nesnášela jsem se za to. Nikdy jsem si s Harrym neměla nic začínat. Pochybovala jsem o tom, že se to tenkrát mohlo stát z lásky. Přece, když ztratíte vzpomínky, nemůžete ztratit i své city, které k někomu chováte. Ty se přece tvoří v jiné části těla. Hluboko uvnitř hrudi. Tam, kde to zabolí, když se podíváte na člověka, kterého milujete. Ty se nedají odebrat pouhým zapomenutím vzpomínek.

Ostatně, to jsem si potvrdila už tehdy, když jsem u sebe doma zjistila, že mé city k jedné osobě zůstávají pořád na svém místě, i když jsem si na chvilky s ním vůbec nevzpomínala. Pořád jsem trpěla slabostí pro něj. Pro toho modrookého chlapce s hnědými rozcuchanými vlasy. Pro toho, jehož jsem milovala a milovat nesměla. A na druhou stranu k tomu, jehož bych měla zasypat svou láskou, tak k tomu jsem cítila to co vždy. Rodinnou lásku a přátelskou oddanost. Nic víc.